Dave: Měl jsem čuch na průšvihy


Žurnalisté ze serveru Nerdist dostali luxusní čas na popovídání s Davidem Gahanem, kde se hovor v pohodovém duchu protáhl na celou hodinu. V první části Dave vzpomínal na svoje první "divoké časy", ještě než začala jeho éra v Depeche Mode...




Foto: Chris Hardwick, April Richardson a v pozadí Dave. Při rozhovoru panovala opravdu uvolněná atmosféra...:)




Ahoj Davide, jsem vážně rád, že tě zase vidím!

Dave: Jo, je to skvělé! Kdy jsme se naposledy potkali? To bylo v rádiu KROQ, myslím?

Ano, v KROQ...

Dave: Vždycky to bývalo brzy ráno...

Ano, dělal jsem tam ranní show, a musel jsem fakt brzo vstávat!

Dave: Pamatuju si, že tam bývalo hodně fanoušků. Vždycky se nějak domákli že přijedeme, a byli i v podzemním parkovišti. Skoro nikdy jsem tam nepřijížděl hlavním vchodem. Už je to pěkná řádka let. Pouštěla tam hudbu...jak jen se jmenovala... Dusty Street! Měla tam pořad Classic Vinyl Show. To už je nějakých třicet let. A vysílací studio bylo v malé místnosti někde nad garáží nebo tak. Vypadalo to jako v rozhlasové stanici WDRE, v New Yorku na Long Island. To rádio tehdy bylo úplně o něčem jiném. Nechci říkat že je teď horší, ale bylo prostě jiné.

Já ti rozumím, dneska rádio funguje jako zásobárna hitů pro pop music, ale KROQ původně vyšlo z punku a rocku. Tím bylo v osmdesátých letech ve Státech jedinečné.

Dave: Ano, bylo hodně alternativní. Mohl jsi tam slyšet to, co nikde jinde v rádiích nehráli. Podobně jako WDRE v New Yorku. Byla to jediná rádia, kde hráli i Depeche Mode.

Ano, ještě tak v roce 1995 tam neexistovaly žádné předem dané playlisty...


(v podcastu došlo ke střihu, a Dave náhle mluví o období své drogové závislosti)


Dave: ...tyhle dny už jsou naštěstí pryč. Takové dny kdy jsem se najednou probudil, a nevěděl jsem kde jsem, co se dělo předtím, a jak jsem se sem vlastně dostal. Takové věci se mi stávaly. Řekl jsem si třeba : Hmm, možná jsem teď v Amsterdamu...? Ale určitě jsme byli před pár dny v Berlíně...

A stane se ti ještě teď, že na turné zapomeneš název města kde hrajete?

Dave: Ano, to se mi normálně stalo! Chci pozdravit a najednou...Eh!

Už jsi někdy na koncertě zavolal špatný název města?

Dave: Jo, stalo se mi to...

A byli lidi naštvaní?

Dave: A víš že ani ne? Jen první řady se tvářily trochu zaraženě... (smích)



Co se týče hudby, já jsem tedy byl přímo stvořený pro 80.léta - narodil jsem se v roce 1971...

Dave: Jsi tak mladý Chrisi...

Necítím se tak.

Dave: Já jsem ročník 1962...

To já vím. Jsi jenom o 9 let starší!

Dave: Měl jsem štěstí na dobu. Když mi bylo 11-12 let, v Anglii vznikala ta nejlepší hudba : The Damned, Pistols...a předtím samozřejmě Bowie, T-Rex... Když se najednou na televizní obrazovce objevil Johnny Rotten, moji mámu to úplně rozhořčilo (Dave napodobuje hlas své maminky) : "Uf, uf, co je to v té bedně za prokletou věc!" Úplně to s ní otřáslo, a právě to mi přišlo úchvatné! Řekl jsem si - Jo! Tohle chci dělat!

A taky byl boom skvělé britské komediální tvorby, která měnila celou britskou kulturu...Monty Python...

Dave: Ano... Na Pythony jsme koukali. A taky jsme sledovali hudební show "Top of the Pops", "The Old Grey Whistle Test". Byly tady tři kanály : BBC1, BBC2 a ITV. A ty končily vysílání někdy o půlnoci, a pak tečka! A my vždycky zklamaně vzdechli...

A všechny bary zavíraly brzo...

Dave: Jo, a o nedělích bylo zavřeno všude.

Četl jsem pár věcí v tvé biografii...Tedy jestli nebudeš chtít o tom mluvit, nebudeme...

Dave: Chrisi, budu s tebou mluvit o čemkoliv, když mi dáš co pít! (smích)

Četl jsem, že jsi jako malý neznal svého biologického otce. Setkal ses prý s ním až později...

Dave: Ano, nevěděl jsem to několik let. Vlastně do té doby, dokud můj nevlastní otec nezemřel, to mi bylo devět. Moje starší sestra tvrdila že jsem ho znal, ale byl jsem moc malý, abych to chápal. Moje máma se s ním rozvedla když mi bylo 6 měsíců. Pak se znovu vdala, a já si myslel, že tenhle muž je můj otec. Ale svým způsobem jsem cítil že je něco jinak. Byli tu totiž mí dva mladší bratři - Pete a Phil, a můj nevlastní otec jim samozřejmě věnoval hodně náklonnosti. A já jsem byl vždycky za toho staršího bratra...

Jak se k tobě choval?

Dave: Vůbec ne špatně, to ne! Jasně, dostal jsem párkrát výprask, ale myslím že jsem si to pokaždé zasloužil. Ano, občas prostě sundal pásek...



Jo, měli jsme podobné dětství!

Dave: No, a třeba takhle přišel pozdě z práce... Pracoval pro Shell, a myslím že se na něm podepsaly ty výpary co tam dýchal, protože zemřel dost brzo, když mu bylo 47... No prostě přišel z práce, a posadil si bráchu Peta na kolena, aby mu pomáhal balit cigarety. Brácha tak mohl používat tu malou baličku cigaret, co se mi tak líbila... Bylo mu pět, a mě už sedm, a já si říkal : Proč mu nemůžu pomáhat já? Byly to takové zdánlivé maličkosti. Třeba dával bráchům půl libry a mě jenom pár pencí! (smích). To byly všechno drobné věci, které ve mě jako v malém klukovi vyvolávaly pocit, že se mnou není něco v pořádku.

No a potom zemřel... Jednoho dne jsem slyšel ze svého pokoje jak máma vykřikla, šel jsem se podívat dolů, a viděl ho na gauči. Máma plakala, a vyhnala mě zpátky nahoru. Pak přijela sanitka, a od té doby už jsem ho neviděl. Na pohřbu bylo pár strýčků z jeho strany, kterým se zdálo že nejsem dost smutný, že málo truchlím či co... Ale mě bylo 9 let! Vzpomínám si, že jsem skutečně neměl v sobě žádné pocity, prostě to se mnou nic nedělalo. Asi tam skutečně nebylo žádné spojení. I když jsem pořád žil v domnění, že to byl můj otec. Pak mi bylo asi 11 let, a najednou se objevil skutečný táta. Přišel jsem ze školy, a v naší kuchyni seděl nějaký muž. Máma mi říká: "Víš kdo to je? To je Len, tvůj otec." V hlavě mi všechno explodovalo! Řekl jsem : "Počkej, moment...takže to všechno předtím...?"

Říkal sis: koho jsme to pohřbili ??

Dave: Přesně tak! Kdo to tehdy byl? (smích)

A jaká byla tvoje první reakce? Řekl jsi : "Hej, ahoj tati!?"

Dave: Ne to ne... Já...můj první dojem byl, že vidím velkého černovlasého chlápka, se spoustou tetování a zlatými prsteny - no prostě jako teď já! (smích) Viděl jsem že je mi podobný, a pomyslel jsem si : jo, to zřejmě bude můj otec. Párkrát se vrátil, a bral mě se sestrou ven. Došlo mi, že mi to dosud neřekli, protože jsem byl prostě příliš malý. Všechny fotky mého pravého táty byly přede mnou schované. Máma si myslela že mě tím ochrání. Ale tuhle informaci jsem potřeboval vědět. Vzpomínám si, jak jednou maminka povídá sousedovi : "David potřebuje hodně lásky" (smích). Jako dítě jsem občas přemýšlel, co tím vlastně myslela.

Myslíš že měla pravdu?

Dave: Myslím že jo. A proto bych řekl, že je pro mě výhodou, že jsem začal zpívat v hudební kapele. V tu chvíli mě každý má rád! Pro mámu to tehdy byly těžké časy. Starala se o čtyři děti, a dělala několik prací. Všechno v našem domě bylo pronajaté. Někdy třeba zmizel koberec v obýváku, nebo televize, protože nebyla zaplacená nějaká splátka. Ale starala se o nás velice dobře. Teď už si uvědomuju, co všechno pro nás dělala.

Taky jsem v tvé biografii četl, že jsi měl rád průšvihy...

Dave: Ano, vždycky mě přitahovaly špatné party v okolí. Nebyl jsem úplně zlé dítě, ale na průšvihy jsem měl prostě čuch. V patnácti jsem byl třikrát nebo čtyřikrát u soudu pro mladistvé, kvůli vandalismu a kradení aut. Tehdy bylo snadné skončit na policii! Jdeš si takhle po ulici s partou kamarádů, míjíte auto s rozbitým sklem, a za tebou se ozve hlas: "Kam jdeš Davide?" Povídám: "Já? Jdu domů". A oni: "Chystal ses ukrást tohle auto?" - "Néé!" - "Ale jsou na něm tvoje otisky prstů!" A bylo to!

Občas někdo zaklepal na dveře, díval jsem se zrovna na televizi, a máma šla otevřít. Povídá mi : "Davide, ty jsi zase něco provedl?" A já: "Proč?" - "Za dveřmi je policie!" - "No jó...s pár kluky jsme se po cestě ze školy projeli jedním autem..." A máma šla ke dveřím a řekla jim: "David byl celý den doma!". Normálně lhala policajtům do očí! Ale to všechno přestalo, díky hudbě. Uvědomil jsem si že to co dělám fakt smrdí průšvihem. Nechtěl jsem být tak stupidní. Moji kámoši byli už trochu mimo. Chtěli vyloupit poštu. Ve městě, kde je jedna jediná malinká pošta!

Jasně, a každý vás tam znal...

Dave: No samozřejmě! (smích). Nakonec jsem měl štěstí. Začal jsem se kamarádit s lidmi, co jezdili do Londýna na punkové koncerty - na kapely jako Siouxsie & The Banshees, 999, The Clash, The Damned... Když jsem poprvé viděl Dave Vaniana na pódiu, blesklo mi hlavou: Chci být jako on! Nebylo to v tom, jakým způsobem zpíval, nebo hudbě kterou hráli, i když The Damned jsem samozřejmě miloval. Byl jsem členem jejich fanklubu. Poslali mi tehdy gumový náramek s jejich logem. Když jsem viděl Davida jak naběhl na pódium, chtěl jsem dělat to samé.



Byl sis jistý, že umíš zpívat?

Dave: Ne tak docela! Od raného dětství jsem imitoval zpěv Bowieho, se smetákem jako mikrofonem před zrcadlem, a snažil jsem se předstírat, že jsem někdo jiný. A později jsem začal obcházet různé skupiny, kde se mě ptali : Umíš zpívat? A já povídám: Jasně že jo! Prošel jsem různými partičkami: The Vermin, The Spareths... Taky si pamatuju jednu hroznou partičku, French Look, znělo to jako hodně raná verze Ultravox. Nedělal jsem tam skoro nic, v podstatě jsem jen tahal aparaturu. Ale byl tam jeden kluk, který na zkoušce chtěl abych zpíval. No a ve vedlejší místnosti zase zkoušeli Vince Clarke, Martin Gore a Andy Fletcher jako Composition Of Sound. My jsme zkoušeli "Heroes", a Vince to slyšel přes zeď, a pamatoval si to. Tehdy neexistovaly žádné mobilní telefony, aby mě kontaktoval, ale viděli jsme se o pár týdnů později...

Zakřičel na tebe přes plot: "Hej, Davide, nechceš zpívat v mý kapele?"

Dave: Jo, tak nějak to asi probíhalo. Říkal mi: "To jsi byl ty, kdo zpíval tu Heroes?" Povídám: "Jo!", a ptám se ho "Děláte nějaké koncerty?". Říkal mi že jo, a samozřejmě lhal! (smích) To bylo tak koncem roku 79.

Často si na Youtube pouštím staré nahrávky z těch dob. Třeba Talking Heads v roce 1976 - to byl jen hluk a řev!

Dave: Jo, miloval jsem to. A bylo to mizerné, já vím, a my jsme byli ještě horší!

Ale taky jste si díky tomu uvědomili, že tohle zvládnete taky...

Dave: Máš absolutní pravdu. V roce 1978 jsem jel na koncert Bowieho, hrál v aréně asi tak pro 8000 lidí. Pro mě to tehdy bylo něco ohromného. Bowie...to bylo něco speciálního! Jakoby nebyl z tohoto světa. Dal mi všechno, co jsem potřeboval, tehdy v mém mladém věku. Cítil jsem se jako ten cizinec, o kterém zpíval. Moje první láska byla jeho hudba. Pak tu byl Dave Vanian... A Suzy Sue, ta byla strhující. Ona byla prostě...Ó můj bože, byla prostě všechno, po čem mladý kluk touží! Prostě úžasná, tak energická. Pokud ses s ní potkal očima, ten pohled!

Takže myslím že jsem měl kliku, že jsem žil v té době, a viděl všechny ty kapely! V té době, v letech 78-79 vždycky některá z nich zrovna byla na turné, takže pokaždé bylo kam jít, když jsme vyráželi poflakovat se s partou pankáčů. V Londýně bylo spousta punku. Takže tím jsem trávil hodně času. Zdálo se to jako dlouhé období, ale bylo to možná tak půl roku.

Když jsi zažíval všechny ty koncerty, všechnu tu energii, napadlo tě tehdy, že jsi svědkem nějakého důležitého hudebního přelomu?

Dave: Ne, na to jsem byl příliš mladý, abych si to uvědomoval. Bylo mi 15-16, a bylo to prostě něco co jsem zrovna dělal. Byl jsem součástí nějaké vlny, kterou okolí nechápalo. Byli jsme ostře sledovaní. Pokud jsi měl obarvené vlasy na oranžovo, tak tě všichni pronásledovali. Jenom kvůli vzhledu. Prostě ses vymykal normálnosti. Bylo to hnutí, ale jen krátkodobé. Netrvalo to dlouho. Pak mi bylo 18, nastoupil jsem znovu do školy... Předtím jsem v 15ti školy nechal. Respektive, byl jsem požádán, jestli bych nechtěl odejít...

Haha, to je tak typicky britské : "Požádali tě jestli bys byl tak hodný a neodešel" !

Dave: Jo, a bylo mi řečeno (napodobuje britský styl zdvořilé mluvy): "Nebude nám vadit, pokud se nerozhodnete vrátit zpátky" (smích)

A když se potom Depeche Mode stali jednou z nejslavnějších kapel v historii hudby, tak ti samí lidé určitě říkali : "Vždycky jsme to věděli, že Dave bude úspěšný!"

Dave: Ne, samozřejmě že ne. Ale o pár let později jsem se vrátil, když mi bylo tak 19-20, a povídám svému učiteli: "Pamatujete jak jste říkal že nikdy ničeho nedosáhnu? Něco bych měl, byl jsem v Top Of The Pops!" Tehdy mě to uspokojilo. V té době na té školy ještě byly tělesné tresty... A od něj jsem tolikrát dostal! Normálně jsem šel k němu do kabinetu a tam mě sešvihal - jako ve starých filmech!

No to snad ne? Zajímalo by mě, jestli tam nebyl z jeho strany nějaký skrytý sado-masochismus?

Dave: No, vsadím se že si to užíval. My jsme, spolu s kámošem, vždycky předstírali že nás to nebolí. Snažili jsme se ze všech sil zachovat znuděný výraz ve smyslu : "To je jako všechno?" No a pak jsem šel do sprchy, a na kůži viděl jelita. Nejhorší věc bylo dostat dřevěným pravítkem přes kotníky. Krátkou dobu poté co jsem odešel ze školy, tak v Anglii tělesné tresty zrušili.

Davide vážně promiň, ale fungovalo to dobře ne? Vždyť jste prodali sto miliónů alb! (smích)

Dave: Haha, to jo! No, a když jsem to říkal svojí mámě, vždycky mi odpověděla : "Hm, zřejmě sis to zasloužil!"

Mám takovou vzpomínku - když jsem jako kluk chodil do katolické školy, byl tam člověk, který měl seznam písní s názvem "Dirty Dozen". Byly to písně, které podle něj měly negativní dopad na děti. Ale některé byly skvělé! Byla mezi nimi i píseň od Depeche Mode - Master and Servant...

Dave: Za tu píseň nás hodně kritizovali. V klipu bylo hodně masochismu, byli jsme tam omotaní řetězy... Vzpomínám si jak jsme to natáčeli v Berlíně. Docela bizarní klip. Ano, byli jsme dost divní chlápci. Ale měli jsme štěstí, že jsme se navzájem potkali. Měli jsme rádi Iggy & The Stoogies, Martina hodně ovlivnili Kraftwerk... A oba jsme milovali Bowieho desky Heroes, Low, Station To Station... Myslím že Martin se naučil hrát na kytaru díky albu Ziggy Stardust.

A koukali jste se okolo sebe i na vaše souputníky, jako byli The Cure, Joy Division...?

Dave: Ano, Joy Division určitě. Nedávno jsem si dokoupil jejich vinyly. Když jsem si je zase pouštěl, říkal jsem si : Ty jo, ta hudba je pěkně těžká! Je to tak ponuré...ale miluju je! Z hlasu Iana Curtise mám husí kůži. Líbí se mi, když zpěv k tobě dokáže takhle promlouvat. Třeba Mark Lanegan - to je skutečný zpěvák. Na světě je spousta vokalistů, ale jen málo opravdových zpěváků. Johnny Cash, Bowie, Billy Holiday... Těm prostě jejich slova věříš!




Dokončení rozhovoru ZDE




Doporučujeme také : Hodinový rozhovor s Martinem Gorem (1/2016)

-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


HammersmithOdeon :

2. května 2017, 23:36     

Vdaka za preklad. Toto je prvy rozhovor, kde nie je spomenuta politika a normalne potesil. Posledne DM rozhovory som nedokazal docitat do konca, chlapcom politika preteka cez hlavu. To k nim jednoducho nepasuje. Este raz dik…


sin :

3. května 2017, 11:39     

V druhé části rozhovoru už se politiky trochu dotknou, ale jenom lehce ;)


HammersmithOdeon :

3. května 2017, 15:35     

Vies cloveka potesit :-)

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků