Dave: Měl jsem čuch na průšvihy


Žurnalisté ze serveru Nerdist dostali luxusní čas na popovídání s Davidem Gahanem, kde se hovor v pohodovém duchu protáhl na celou hodinu. V první části Dave vzpomínal na svoje první "divoké časy", ještě než začala jeho éra v Depeche Mode...




Foto: Chris Hardwick, April Richardson a v pozadí Dave. Při rozhovoru panovala opravdu uvolněná atmosféra...:)




Ahoj Davide, jsem vážně rád, že tě zase vidím!

Dave: Jo, je to skvělé! Kdy jsme se naposledy potkali? To bylo v rádiu KROQ, myslím?

Ano, v KROQ...

Dave: Vždycky to bývalo brzy ráno...

Ano, dělal jsem tam ranní show, a musel jsem fakt brzo vstávat!

Dave: Pamatuju si, že tam bývalo hodně fanoušků. Vždycky se nějak domákli že přijedeme, a byli i v podzemním parkovišti. Skoro nikdy jsem tam nepřijížděl hlavním vchodem. Už je to pěkná řádka let. Pouštěla tam hudbu...jak jen se jmenovala... Dusty Street! Měla tam pořad Classic Vinyl Show. To už je nějakých třicet let. A vysílací studio bylo v malé místnosti někde nad garáží nebo tak. Vypadalo to jako v rozhlasové stanici WDRE, v New Yorku na Long Island. To rádio tehdy bylo úplně o něčem jiném. Nechci říkat že je teď horší, ale bylo prostě jiné.

Já ti rozumím, dneska rádio funguje jako zásobárna hitů pro pop music, ale KROQ původně vyšlo z punku a rocku. Tím bylo v osmdesátých letech ve Státech jedinečné.

Dave: Ano, bylo hodně alternativní. Mohl jsi tam slyšet to, co nikde jinde v rádiích nehráli. Podobně jako WDRE v New Yorku. Byla to jediná rádia, kde hráli i Depeche Mode.

Ano, ještě tak v roce 1995 tam neexistovaly žádné předem dané playlisty...


(v podcastu došlo ke střihu, a Dave náhle mluví o období své drogové závislosti)


Dave: ...tyhle dny už jsou naštěstí pryč. Takové dny kdy jsem se najednou probudil, a nevěděl jsem kde jsem, co se dělo předtím, a jak jsem se sem vlastně dostal. Takové věci se mi stávaly. Řekl jsem si třeba : Hmm, možná jsem teď v Amsterdamu...? Ale určitě jsme byli před pár dny v Berlíně...

A stane se ti ještě teď, že na turné zapomeneš název města kde hrajete?

Dave: Ano, to se mi normálně stalo! Chci pozdravit a najednou...Eh!

Už jsi někdy na koncertě zavolal špatný název města?

Dave: Jo, stalo se mi to...

A byli lidi naštvaní?

Dave: A víš že ani ne? Jen první řady se tvářily trochu zaraženě... (smích)



Co se týče hudby, já jsem tedy byl přímo stvořený pro 80.léta - narodil jsem se v roce 1971...

Dave: Jsi tak mladý Chrisi...

Necítím se tak.

Dave: Já jsem ročník 1962...

To já vím. Jsi jenom o 9 let starší!

Dave: Měl jsem štěstí na dobu. Když mi bylo 11-12 let, v Anglii vznikala ta nejlepší hudba : The Damned, Pistols...a předtím samozřejmě Bowie, T-Rex... Když se najednou na televizní obrazovce objevil Johnny Rotten, moji mámu to úplně rozhořčilo (Dave napodobuje hlas své maminky) : "Uf, uf, co je to v té bedně za prokletou věc!" Úplně to s ní otřáslo, a právě to mi přišlo úchvatné! Řekl jsem si - Jo! Tohle chci dělat!

A taky byl boom skvělé britské komediální tvorby, která měnila celou britskou kulturu...Monty Python...

Dave: Ano... Na Pythony jsme koukali. A taky jsme sledovali hudební show "Top of the Pops", "The Old Grey Whistle Test". Byly tady tři kanály : BBC1, BBC2 a ITV. A ty končily vysílání někdy o půlnoci, a pak tečka! A my vždycky zklamaně vzdechli...

A všechny bary zavíraly brzo...

Dave: Jo, a o nedělích bylo zavřeno všude.

Četl jsem pár věcí v tvé biografii...Tedy jestli nebudeš chtít o tom mluvit, nebudeme...

Dave: Chrisi, budu s tebou mluvit o čemkoliv, když mi dáš co pít! (smích)

Četl jsem, že jsi jako malý neznal svého biologického otce. Setkal ses prý s ním až později...

Dave: Ano, nevěděl jsem to několik let. Vlastně do té doby, dokud můj nevlastní otec nezemřel, to mi bylo devět. Moje starší sestra tvrdila že jsem ho znal, ale byl jsem moc malý, abych to chápal. Moje máma se s ním rozvedla když mi bylo 6 měsíců. Pak se znovu vdala, a já si myslel, že tenhle muž je můj otec. Ale svým způsobem jsem cítil že je něco jinak. Byli tu totiž mí dva mladší bratři - Pete a Phil, a můj nevlastní otec jim samozřejmě věnoval hodně náklonnosti. A já jsem byl vždycky za toho staršího bratra...

Jak se k tobě choval?

Dave: Vůbec ne špatně, to ne! Jasně, dostal jsem párkrát výprask, ale myslím že jsem si to pokaždé zasloužil. Ano, občas prostě sundal pásek...



Jo, měli jsme podobné dětství!

Dave: No, a třeba takhle přišel pozdě z práce... Pracoval pro Shell, a myslím že se na něm podepsaly ty výpary co tam dýchal, protože zemřel dost brzo, když mu bylo 47... No prostě přišel z práce, a posadil si bráchu Peta na kolena, aby mu pomáhal balit cigarety. Brácha tak mohl používat tu malou baličku cigaret, co se mi tak líbila... Bylo mu pět, a mě už sedm, a já si říkal : Proč mu nemůžu pomáhat já? Byly to takové zdánlivé maličkosti. Třeba dával bráchům půl libry a mě jenom pár pencí! (smích). To byly všechno drobné věci, které ve mě jako v malém klukovi vyvolávaly pocit, že se mnou není něco v pořádku.

No a potom zemřel... Jednoho dne jsem slyšel ze svého pokoje jak máma vykřikla, šel jsem se podívat dolů, a viděl ho na gauči. Máma plakala, a vyhnala mě zpátky nahoru. Pak přijela sanitka, a od té doby už jsem ho neviděl. Na pohřbu bylo pár strýčků z jeho strany, kterým se zdálo že nejsem dost smutný, že málo truchlím či co... Ale mě bylo 9 let! Vzpomínám si, že jsem skutečně neměl v sobě žádné pocity, prostě to se mnou nic nedělalo. Asi tam skutečně nebylo žádné spojení. I když jsem pořád žil v domnění, že to byl můj otec. Pak mi bylo asi 11 let, a najednou se objevil skutečný táta. Přišel jsem ze školy, a v naší kuchyni seděl nějaký muž. Máma mi říká: "Víš kdo to je? To je Len, tvůj otec." V hlavě mi všechno explodovalo! Řekl jsem : "Počkej, moment...takže to všechno předtím...?"

Říkal sis: koho jsme to pohřbili ??

Dave: Přesně tak! Kdo to tehdy byl? (smích)

A jaká byla tvoje první reakce? Řekl jsi : "Hej, ahoj tati!?"

Dave: Ne to ne... Já...můj první dojem byl, že vidím velkého černovlasého chlápka, se spoustou tetování a zlatými prsteny - no prostě jako teď já! (smích) Viděl jsem že je mi podobný, a pomyslel jsem si : jo, to zřejmě bude můj otec. Párkrát se vrátil, a bral mě se sestrou ven. Došlo mi, že mi to dosud neřekli, protože jsem byl prostě příliš malý. Všechny fotky mého pravého táty byly přede mnou schované. Máma si myslela že mě tím ochrání. Ale tuhle informaci jsem potřeboval vědět. Vzpomínám si, jak jednou maminka povídá sousedovi : "David potřebuje hodně lásky" (smích). Jako dítě jsem občas přemýšlel, co tím vlastně myslela.

Myslíš že měla pravdu?

Dave: Myslím že jo. A proto bych řekl, že je pro mě výhodou, že jsem začal zpívat v hudební kapele. V tu chvíli mě každý má rád! Pro mámu to tehdy byly těžké časy. Starala se o čtyři děti, a dělala několik prací. Všechno v našem domě bylo pronajaté. Někdy třeba zmizel koberec v obýváku, nebo televize, protože nebyla zaplacená nějaká splátka. Ale starala se o nás velice dobře. Teď už si uvědomuju, co všechno pro nás dělala.

Taky jsem v tvé biografii četl, že jsi měl rád průšvihy...

Dave: Ano, vždycky mě přitahovaly špatné party v okolí. Nebyl jsem úplně zlé dítě, ale na průšvihy jsem měl prostě čuch. V patnácti jsem byl třikrát nebo čtyřikrát u soudu pro mladistvé, kvůli vandalismu a kradení aut. Tehdy bylo snadné skončit na policii! Jdeš si takhle po ulici s partou kamarádů, míjíte auto s rozbitým sklem, a za tebou se ozve hlas: "Kam jdeš Davide?" Povídám: "Já? Jdu domů". A oni: "Chystal ses ukrást tohle auto?" - "Néé!" - "Ale jsou na něm tvoje otisky prstů!" A bylo to!

Občas někdo zaklepal na dveře, díval jsem se zrovna na televizi, a máma šla otevřít. Povídá mi : "Davide, ty jsi zase něco provedl?" A já: "Proč?" - "Za dveřmi je policie!" - "No jó...s pár kluky jsme se po cestě ze školy projeli jedním autem..." A máma šla ke dveřím a řekla jim: "David byl celý den doma!". Normálně lhala policajtům do očí! Ale to všechno přestalo, díky hudbě. Uvědomil jsem si že to co dělám fakt smrdí průšvihem. Nechtěl jsem být tak stupidní. Moji kámoši byli už trochu mimo. Chtěli vyloupit poštu. Ve městě, kde je jedna jediná malinká pošta!

Jasně, a každý vás tam znal...

Dave: No samozřejmě! (smích). Nakonec jsem měl štěstí. Začal jsem se kamarádit s lidmi, co jezdili do Londýna na punkové koncerty - na kapely jako Siouxsie & The Banshees, 999, The Clash, The Damned... Když jsem poprvé viděl Dave Vaniana na pódiu, blesklo mi hlavou: Chci být jako on! Nebylo to v tom, jakým způsobem zpíval, nebo hudbě kterou hráli, i když The Damned jsem samozřejmě miloval. Byl jsem členem jejich fanklubu. Poslali mi tehdy gumový náramek s jejich logem. Když jsem viděl Davida jak naběhl na pódium, chtěl jsem dělat to samé.



Byl sis jistý, že umíš zpívat?

Dave: Ne tak docela! Od raného dětství jsem imitoval zpěv Bowieho, se smetákem jako mikrofonem před zrcadlem, a snažil jsem se předstírat, že jsem někdo jiný. A později jsem začal obcházet různé skupiny, kde se mě ptali : Umíš zpívat? A já povídám: Jasně že jo! Prošel jsem různými partičkami: The Vermin, The Spareths... Taky si pamatuju jednu hroznou partičku, French Look, znělo to jako hodně raná verze Ultravox. Nedělal jsem tam skoro nic, v podstatě jsem jen tahal aparaturu. Ale byl tam jeden kluk, který na zkoušce chtěl abych zpíval. No a ve vedlejší místnosti zase zkoušeli Vince Clarke, Martin Gore a Andy Fletcher jako Composition Of Sound. My jsme zkoušeli "Heroes", a Vince to slyšel přes zeď, a pamatoval si to. Tehdy neexistovaly žádné mobilní telefony, aby mě kontaktoval, ale viděli jsme se o pár týdnů později...

Zakřičel na tebe přes plot: "Hej, Davide, nechceš zpívat v mý kapele?"

Dave: Jo, tak nějak to asi probíhalo. Říkal mi: "To jsi byl ty, kdo zpíval tu Heroes?" Povídám: "Jo!", a ptám se ho "Děláte nějaké koncerty?". Říkal mi že jo, a samozřejmě lhal! (smích) To bylo tak koncem roku 79.

Často si na Youtube pouštím staré nahrávky z těch dob. Třeba Talking Heads v roce 1976 - to byl jen hluk a řev!

Dave: Jo, miloval jsem to. A bylo to mizerné, já vím, a my jsme byli ještě horší!

Ale taky jste si díky tomu uvědomili, že tohle zvládnete taky...

Dave: Máš absolutní pravdu. V roce 1978 jsem jel na koncert Bowieho, hrál v aréně asi tak pro 8000 lidí. Pro mě to tehdy bylo něco ohromného. Bowie...to bylo něco speciálního! Jakoby nebyl z tohoto světa. Dal mi všechno, co jsem potřeboval, tehdy v mém mladém věku. Cítil jsem se jako ten cizinec, o kterém zpíval. Moje první láska byla jeho hudba. Pak tu byl Dave Vanian... A Suzy Sue, ta byla strhující. Ona byla prostě...Ó můj bože, byla prostě všechno, po čem mladý kluk touží! Prostě úžasná, tak energická. Pokud ses s ní potkal očima, ten pohled!

Takže myslím že jsem měl kliku, že jsem žil v té době, a viděl všechny ty kapely! V té době, v letech 78-79 vždycky některá z nich zrovna byla na turné, takže pokaždé bylo kam jít, když jsme vyráželi poflakovat se s partou pankáčů. V Londýně bylo spousta punku. Takže tím jsem trávil hodně času. Zdálo se to jako dlouhé období, ale bylo to možná tak půl roku.

Když jsi zažíval všechny ty koncerty, všechnu tu energii, napadlo tě tehdy, že jsi svědkem nějakého důležitého hudebního přelomu?

Dave: Ne, na to jsem byl příliš mladý, abych si to uvědomoval. Bylo mi 15-16, a bylo to prostě něco co jsem zrovna dělal. Byl jsem součástí nějaké vlny, kterou okolí nechápalo. Byli jsme ostře sledovaní. Pokud jsi měl obarvené vlasy na oranžovo, tak tě všichni pronásledovali. Jenom kvůli vzhledu. Prostě ses vymykal normálnosti. Bylo to hnutí, ale jen krátkodobé. Netrvalo to dlouho. Pak mi bylo 18, nastoupil jsem znovu do školy... Předtím jsem v 15ti školy nechal. Respektive, byl jsem požádán, jestli bych nechtěl odejít...

Haha, to je tak typicky britské : "Požádali tě jestli bys byl tak hodný a neodešel" !

Dave: Jo, a bylo mi řečeno (napodobuje britský styl zdvořilé mluvy): "Nebude nám vadit, pokud se nerozhodnete vrátit zpátky" (smích)

A když se potom Depeche Mode stali jednou z nejslavnějších kapel v historii hudby, tak ti samí lidé určitě říkali : "Vždycky jsme to věděli, že Dave bude úspěšný!"

Dave: Ne, samozřejmě že ne. Ale o pár let později jsem se vrátil, když mi bylo tak 19-20, a povídám svému učiteli: "Pamatujete jak jste říkal že nikdy ničeho nedosáhnu? Něco bych měl, byl jsem v Top Of The Pops!" Tehdy mě to uspokojilo. V té době na té školy ještě byly tělesné tresty... A od něj jsem tolikrát dostal! Normálně jsem šel k němu do kabinetu a tam mě sešvihal - jako ve starých filmech!

No to snad ne? Zajímalo by mě, jestli tam nebyl z jeho strany nějaký skrytý sado-masochismus?

Dave: No, vsadím se že si to užíval. My jsme, spolu s kámošem, vždycky předstírali že nás to nebolí. Snažili jsme se ze všech sil zachovat znuděný výraz ve smyslu : "To je jako všechno?" No a pak jsem šel do sprchy, a na kůži viděl jelita. Nejhorší věc bylo dostat dřevěným pravítkem přes kotníky. Krátkou dobu poté co jsem odešel ze školy, tak v Anglii tělesné tresty zrušili.

Davide vážně promiň, ale fungovalo to dobře ne? Vždyť jste prodali sto miliónů alb! (smích)

Dave: Haha, to jo! No, a když jsem to říkal svojí mámě, vždycky mi odpověděla : "Hm, zřejmě sis to zasloužil!"

Mám takovou vzpomínku - když jsem jako kluk chodil do katolické školy, byl tam člověk, který měl seznam písní s názvem "Dirty Dozen". Byly to písně, které podle něj měly negativní dopad na děti. Ale některé byly skvělé! Byla mezi nimi i píseň od Depeche Mode - Master and Servant...

Dave: Za tu píseň nás hodně kritizovali. V klipu bylo hodně masochismu, byli jsme tam omotaní řetězy... Vzpomínám si jak jsme to natáčeli v Berlíně. Docela bizarní klip. Ano, byli jsme dost divní chlápci. Ale měli jsme štěstí, že jsme se navzájem potkali. Měli jsme rádi Iggy & The Stoogies, Martina hodně ovlivnili Kraftwerk... A oba jsme milovali Bowieho desky Heroes, Low, Station To Station... Myslím že Martin se naučil hrát na kytaru díky albu Ziggy Stardust.

A koukali jste se okolo sebe i na vaše souputníky, jako byli The Cure, Joy Division...?

Dave: Ano, Joy Division určitě. Nedávno jsem si dokoupil jejich vinyly. Když jsem si je zase pouštěl, říkal jsem si : Ty jo, ta hudba je pěkně těžká! Je to tak ponuré...ale miluju je! Z hlasu Iana Curtise mám husí kůži. Líbí se mi, když zpěv k tobě dokáže takhle promlouvat. Třeba Mark Lanegan - to je skutečný zpěvák. Na světě je spousta vokalistů, ale jen málo opravdových zpěváků. Johnny Cash, Bowie, Billy Holiday... Těm prostě jejich slova věříš!




Pamatuju si ještě na studiích, můj kámoš na koleji každé ráno vstával při "World In My Eyes". Byl to takový náš rituál. Vy jste nezůstali jen osmdesátkovou kapelou, ale podařilo se vám vytvořit nesmrtelnou hudbu. Jak jste to dokázali?

Dave: Nechtěli jsme být jako skupiny, které se objevily současně s námi. Měli jsme něco společného s The Cure, ale vůbec nic společného třeba s Duran Duran, kteří tehdy sklízeli ohromné úspěchy. I nám se docela dařilo, ale šli jsme mimo hlavní proud. I doma v Anglii to tak bylo. Obecně platilo, že čím víc jsme se odkláněli od mainstreamu, tím víc jsme rostli. Vzpomínám si na okamžik, kdy k nám v roce 1986 přišel někdo z rádia, poslechnout si naší novou hudbu. Zrovna jsme nahrávali Black Celebration, a pouštěli jsme mu Stripped, plus pár dalších písní. Ten člověk to poslouchal, a v tváři měl doslova napsáno: "Tak tohle do rádia nikdy nepůjde!" A my jsme za to vlastně byli docela rádi. I když se občas něco od nás v rádiu hrálo, pohybovali jsme se spíše po jiné cestě. Více jsme koncertovali - jezdili jsme často do Evropy, párkrát jsme hráli ve Spojených Státech, a uvědomili jsme si, že všude máme okruh svých fanoušků. To pro nás znamenalo mnohem víc, než rádio. V Americe jsme hráli pro 300 000 lidí, a z nahrávací společnosti se nás ptali: "Proč tu teda neprodáváte stovky tisíc alb?" Zkrátka jsme všechno dělali na vlastní pěst.

Takže díky tomu jste tu také tak dlouho...

Dave: Ano. Ale občas jsme měli chvíle rádiových úspěchů - hlavně s Personal Jesus, Enjoy The Silence a Policy Of Truth, byť ty písně pořád byly trochu neobvyklé. Ale potom jsme vydali Songs of Faith and Devotion, které s předchozím albem Violator nemělo vůbec nic společného. Rovněž jsme ho sice produkovali s Floodem, a nakonec mělo obrovský úspěch, okolo 12 milionů prodaných kopií. Ale když jsme se vrátili do studia, nechtěli jsme udělat žádný Violator 2, i když se nám to někteří snažili nutit. Ale my jsme prostě věděli, že by to bylo špatně. O takových věcích nejednáme. Jsme pořád trochu divní, a zároveň trochu ke všemu lhostejní. Myslím že v tom to je. Když jdeme do studia, neprobíhá to stylem "Zdar kluci, tak co, jdeme dělat rock'n'roll!" Je to vždycky podivné, chmurné, někdy těžké... Proto asi vzniká taková hudba.

To byla perfektní odpověď. Protože když už vyděláte dost peněz, dosáhnete dost slávy, říkáte si, co budeme dělat dál...?

Dave: Přesně tak. Měli jsme tyhle momenty. Vyprodali jsme Rose Bowl, všeho jsme dosáhli, a já si říkal: Co budu dělat teď? Je to takové velké klišé, ale potřeboval jsem prostě pokračovat někam dál. Myslím že jsem chtěl zničit to, co se zrovna dělo.

Protože jsi byl tak úspěšný, až sis pomyslel, že si to nezasloužíš?

Dave: Pravděpodobně také. A chtěl jsem zkusit nové věci, zažít nové zážitky... Ale potom už nebylo možné dostat se ven. Bylo to nejtěžší v mém životě.

Pustošil jsi sám sebe...

Dave: Ano, ublížil jsem si sám... Ale dneska je to všechno už jinak. Jsem si vědom toho, že se můžu dostat na hodně temná místa, a zase do něčeho spadnout. V jednu chvíli můžu mít výbornou náladu, a v okamžiku upadne v zapomění. Ale takový prostě jsem. Vím jedno : že mám neuvěřitelné štěstí. Můžu si sám zvolit co chci dělat, kam jít, s kým pracovat. To je úžasné. Ale pořád je ve mě kus toho kluka z Essexu, co na chvíli pronikl do temnoty, ale podařilo se mu dostat ven.



Jak ses dostal ven?

Dave: Předně, měl jsem okolo sebe hodně rukojmích (smích). Okolo mě byli lidé, kteří mě pomáhali udržet při životě. A za druhé... Myslím že tu teď existuje nějaká síla, která mi pomáhá vyhýbat se těm špatným rozhodnutím, které tu a tam uvnitř mě začínají klíčit. Mám taky rád černý humor, hořké komedie - baví mě herci jako Louis C Kay, Bill Burr, Mark Maron... Líbí se mi tyhle komedie. A vůbec filmy, hudba, z toho všeho čerpám energii.

Mám jednu otázku. Rok 1979 byl nejlepší v dějinách hudby. A mluvil jsi o tom, že to období kapel jako Siouxsie & The Banshees netrvalo moc dlouho. Ale nakonec z té hudby vzešlo to nejlepší...

Dave: Ano. The Cure, Echo a Bunnymen, Joy Division. Měl jsem štěstí, že jsem je zažil.

...a když jste se podívali třeba na The Cure - vnímali jste je jako soupeře? Nebo jste chtěli být jako oni?

Dave: Vůbec ne, rozhodně jsme nebyli žádní rivalové. Když jsme vydali Violator, vyšla jim skvělá deska Disintegration, dokonalá nahrávka! Ponuré, gotické album. Obdivoval jsem jejich hudbu, a byl jsem zvědavý co vydají dalšího. A taky jsem pokračoval v poslechu Bowieho. A pořád ho poslouchám. Ale ne nic z toho, co se hraje v rádiu.

Moje oblíbené hudební období je post-punk, a ta doba, kdy se začaly používat syntezátory...

Dave: Pro nás byly syntezátory jednoduchým řešením, protože nahradily některé nástroje. Původně hrál Fletch na basu, Vince měl také kytaru a syntezátor, a Martin měl syntezátor. A používali jsme automatického bubeníka. Ale přišlo nám mnohem zajímavější používat syntezátory - umožňovaly nám vytvořit zajímavé zvuky. Nebyli jsme příliš skvělí hudebníci, a elektronika nám umožnila experimentovat. Ale zároveň jsme dělali tradiční popovou hudbu. Tehdy byly všechny skupiny od sebe odlišné. Mohli je hrát v rádiu za sebou jednu po druhé, a každá kapela měla svojí vlastní individualitu. Teď, když si poslechnu rádio, všechno zní stejně. Přiznám se, že mě trochu zajímá rap, tedy jen některý. Je to velmi rytmické, a jde to tak trochu punkovou cestou. Stejně tak moderní blues.

No, v rapu je všechno je zasraný, serou na celej ten systém...

Dave: Jasně, myslím že v těch písních je i hodně pózy...

...a také v rapu je to vše o osobnosti v příběhu, vždycky je to ten jeden chlápek, co vypráví svojí story, svým pohledem, sděluje nám to autenticky, co to znamená pro něj...

Dave: V New Yorku se tohle děje, na jednu stranu je tu všechno to mainstreamové disco, a pak někde pod tím, někde v Bronxu, nebo Brooklynu, tam je ta unergroudová část. Tam jsou tihle týpci, co scratchují, zajímají se o disko nahrávky, dělají breakbeat...A taky takový ten "human drum machine" (Dave má na mysli pravděpodobně beatbox - kde se bicí nahrazují napodobováním ústy do mikrofonu)

Abych se vrátil zpět... Takže pro nás vždycky bylo zajímavější pracovat s elektronikou. Důležité bylo spolupracovat s lidmi, kteří s námi tenhle zájem sdíleli, a chtěli zkoušet nové věci. To byla nezbytná podmínka. Měli jsme štěstí, že jsme takové osoby našli. Dost nám v tom pomohl Daniel Miller. Přivedl nás k různým producentům, kteří nepracovali normálně. Když jsme začínali nahrávat album, šli jsme nejdřív do kuchyně, a hledali předměty, se kterými by se dalo nějak praštit, a vydávaly nějaký zajímavý zvuk. Všechno jsme to pak nahrávali na pásku. Hodíte hrnec ze schodů, a máte zapnutý mikrofon. A najednou je z toho inovativní zvuk. Konkrétně takový jsme použili na začátku Blasphemous Rumours. Nemyslím že jsme úplně přesně věděli, co chceme. Prostě jsme jen tak blbnuli.

To je na tom ale to nejzajímavější! Vy jste takto, spolu s The Human League či New Order vynalezli nový žánr.

Dave: Ano, ale současně jsme se od sebe lišili. U nás to trvá pořád. Stále je tam ta motivace se zlepšovat, hledat způsoby, jak udělat hudbu zvukově zajímavou.

Tohle se dobře pozná na předělávkách. Když Echo & The Bunnymen udělali "People Are Strange", znělo to prakticky přesně jako originál od The Doors. Vlastně to bylo svým způsobem karaoke! Ale když jste vy udělali coververzi Route 66, bylo to úplně o něčem jiném. Troufám si říct, že už si dneska nikdo nevzpomene, jak vlastně zněl originál. Vaše verze se stala takovým hitem!

Dave: Tahle věc se stala, stejně jako často mnoho věcí, v podstatě náhodou. My jsme Route 66 nahráli jako B-stranu k Behind The Wheel, a ono se to nakonec téměř otočilo! Rádia hrála to béčko pomalu víc než A-stranu. Přitom jsme jí nahráli během pár hodin - prostě jsme potřebovali B-stranu na singl. Tu píseň jsme nakonec zařadili do playlistu na turné k Music For The Masses, a tam se stala pevnou součástí show. Měla i hodně podobný rytmus s Behind The Wheel, ty beaty prostě k sobě pasovaly. To je to co mě zaujalo na rapu, že to je rovněž o beatech. To pro nás také bylo důležité, víc než hledání zvuků. Často na našich albech jsou zvuky, které jsou fakt zvláštní.

Dá se říct, že vaše hudba odráží i to, co děje ve vašich osobních životech...Že ta hlavní esence vaší tvořivosti je snaha o ovládnutí chaosu?

Dave: Ano, pořád s něčím bojuju. Stále je ve mě to divoké zvíře. Mám neuvěřitelný talent umět všechno zničit. To je i součástí toho, co představuju na jevišti, při písních jako je třeba Walking In My Shoes, nebo In Your Room. Ty písně odráží určité období mého života, a já se v tu chvíli do toho úplně ponořím. Moje minulost se mi na těch pár minut zase vrací - všechny ty pocity, okamžiky, epizody...



Jsou nějaké písně, které už nechcete hrát?

Dave: Pár takových existuje. Například Martin obzvlášť nesnáší People Are People.

To je vážně vtipné, že nenávidí zrovna tenhle song ?!

Dave: To máš pravdu - byla ohromným hitem, a tenhle rok by se dokonale hodila do playlistu!

Jak hodně jste unaveni otázkami na váš údajný nacionalismus...?

Dave: To víš, na tohle se nás už ptali tolikrát...

Vzpomínáte jak Johnny Marr řekl Davidovi Cameronovi: Zakazuji vám milovat The Smiths!

Dave: To je skvělá analogie. Je to směšné, když nás obvińují z nacionalismu. Slyšeli vůbec naší hudbu? Tam je všechno absolutně opačně!

Vaše hudba se postupem let vyvíjí a zraje... Máte někdy pocit, když se ohlédnete za něčím, co jste nahráli před 20 lety, že to musí být nějaký vtip?

Dave: V posledních letech jsme oprášili Just Cant Get Enough. To je přesně to o čem mluvíš - píseň, která je tak trochu izolovaná od zbytku playlistu - která je právě o tom, na chvíli se pobavit. Jsou i jiné písně, ale ty by tak dobře nefungovaly. A máš pravdu, některá naše raná tvorba, když si ji teď zpětně pustím, tak si jen říkám : "Co to je...můj hlas zní jako desetileté dítě..!" A taky si uvědomuju, že tyhle melodie už bych asi nemohl zpívat.

Vytahujete někdy staré písně, kterým dáváte nový zvuk?

Dave: Zkusili jsme několik starých písní, které jsme dlouho nazařadili. Například Everything Counts se docela dobře hodí k ostatním, a co je nejdůležitější, sedí i k novým skladbám.

Co cítíš na konci koncertu, když strávíš dvě hodiny emotivní show před 50 tisíci fanoušky, a pak jdeš do zákulisí...?

Dave: Většinou se snažím rychle zmizet. Co nejrychleji jak to jde už chci být ve svém hotelovém pokoji, kde pak pár hodin prostě jen civím do zdi. V tu chvíli se ponořím do různých představ...o kterých ale tady nechci mluvit. No a to víš, jsem jednoduše hotový! Dám si studenou lázeň, a snažím se zase vrátit do nohou cit... Nechápu, kde jsem dřív bral energii, když jsem byl schopný po koncertě ještě pařit do rána, a to každou noc, ať jsme hráli kdekoliv.

Možná to bylo tím žes byl mladší?

Dave: Jo, to bude asi tím! (smích)

Ale být v kapele skoro 40 let, to vyžaduje energii...

Dave: Mě to zkrátka baví. A baví mě přijímat nové výzvy. Víš...tomu se prostě nic nevyrovná. Je to těžké popsat... Ty dvě hodiny na jevišti, to je jenom malá část celé velké rutiny, kterou při turné procházíme, všechno to cestování, zkoušení... Líbila se mi skvělá hláška - když se ptali Charlieho Wattse z Rolling Stones, jaké je to být třicet let v kapele. Odpověděl stroze: "5 let práce a 25 let čekání."

Také jsi říkal, jak jsi rád že jsi tady...

Dave: Dnes jsem opravdu vděčný za všechno. Doslova děkuju každému okolo, každý den. Protože spousta let jsem tohle nedělal. Ne že bych si ničeho necenil, ale protože jsem plnou parou někam pořád letěl, pořád jsem se pokoušel někam dostat... Ale pořádně jsem nevěděl kam.

Utíkal jsi někam, nebo od něčeho...?

Dave: Obojí. Rozhodně jsem se snažil pořád něco dokazovat.

A dokázal jsi to?

Dave: Měl jsem na mysli dokazování něčeho ostatním lidem. Ale nikdy jsem s tím nebyl spokojený. Až tak posledních 10 let se cítím sám se sebou v pohodě. Už si i někdy řeknu : "Jo, děláš to dobře."

Jestli ti to pomůže, já si myslím že jsi úplně v pohodě!

Dave: Mám milující ženu a děti...pořád mě to překvapuje. A trochu té sebelásky ve mě zůstalo také.

Lidi si možná řeknou: "Co ty můžeš mít za problémy, máš tolik peněz!" Ale nechápou, že z lidí se stanou umělci právě proto, že svým způsobem trpí. Komici, hudebníci... A umění je určitá obrana, kde se pokoušíš pochopit sebe sama...

Dave: Když bych se přirovnal ke komikovi - mám rád když se někdo dokáže shodit, ale je tak geniální, že to obrátí ve skvělý vtip. Miluju filmy, u kterých se směju až k slzám tomu, že tam někdo sám sebe zabije! (smích). Mám zvláštní smysl pro humor.

Takže ta temnota nikdy nezmizí, protože je to určitá obrana?

Dave: Myslím že to tak je. Vzpomínám si, před mnoha lety jsem se dostal do rehabilitační kliniky, kde používali koně (hipoterapie). No a tam mi řekli, abych k těm koňům přišel a... bože, bylo to tak legrační, že si to pamatuju... Řekli mi: "Jdi k nim, a jeden z nich si tě vybere." No, nemyslel jsem si že je to dobrý nápad, ale šel jsem k nim. Tak tam stojím mezi těmi koňmi, slyším jak frkají, a čekám, začínám se potit, a pomyslím si : "Kam jsem se to sakra při tom detoxu dostal?" No a pak najednou přišel kůň a dupnul mi na nohu! Až mi tekla krev. A já jsem se normálně začal smát! Chechtal jsem se jako blázen. A ten terapeut mi povídá s vážnou tváří : "Davide, tvoje bolest není k smíchu!" Tahle věta ve mě uvízla. Bylo to tak ironické, když jsem o pár let později někde na hotelovém pokoji tahal z dýmky crack, a mumlal : "Davide, tvoje bolest není k smíchu!"

Musel jsi projít spoustou strašných věcí...

Dave: Jo, ale způsoboval jsem si to sám. A měl jsem štěstí, že jsem se z toho dostal ven. Hodně lidí to nedokázalo. Vždycky jsem se snažil někam uniknout. Našel jsem to v drogách a alkoholu. Když mi poprvé pomohly, řekl jsem si : "Tohle je odpověď na všechno." Užíval jsem si to - já prostě miloval drogy. Ale jednoho dne zkrátka přestaly fungovat. Byl to strašný moment, to uvědomění, že si celá léta myslíš, že to nějakým způsobem funguje, a nakonec zjistíš, že už to nejde.



Už není žádné místo, kam bys mohl uniknout...

Dave: Bylo to děsivé... No a tyhle odvykací kliniky, to teda nebyl zrovna můj šálek čaje. Všechno mi to připomínalo soudy pro nezletilé, kam mě posílali jako puberťáka. Musíš se snažit být dobrý, ale ve mě vše křičelo "Já prostě nejsem dobrý!" A pravděpodobně nikdy ani nebudu. A to byl ten klíčový okamžik, kdy jsem musel přijmout sám sebe, takový jaký jsem, se všemi svými špatnými pocity. Každý je někdy má, to je prostě normální.

Někdy se cítíš úplně na hovno...

Dave: Ano, když se cítíš na hovno, jdi a vyhledej lidi, kteří se taky cítí na hovno! (smích) Neutápěj se ve své bolesti. Musíš se něčemu zasmát. Komedie mi pomáhají. Monty Python.

Ale v každé komedii je současně i kus tragédie...

Dave: V dobré komedii ano.

Když jsi téměř na chvíli umřel, a vrátil ses zpět, jaká byla tvoje reakce? Vstal jsi a zasmál ses, nebo jsi řekl : "Do prdele..."

Dave: Udělal jsem vlastně obojí. Nejčastěji se mi vybavuje pocit, že jsem byl docela šťastný. Zase jsem se cítil dobře. Do určité chvíle... Byl to dlouhý proces.

Jsem nesmírně rád, že jsi tady!

Dave: Děkuju. Pořád jsem tady.

Musím se tě zeptat na takovou hloupou otázku : Posloucháš někdy vaší muziku?

Dave: Je to vtipné, ale vlastně jsem si nikdy nepouštěl naší hudbu. Víš, naposloucháš se jí až až při nahrávání... Jediná věc je, že si vždy poslechnu naší předchozí nahrávku, když pracujeme na nové desce. Je to z důvodů porovnání, abych viděl jak se liší. A další věc je, když koncertujeme, vnímám nás jako jinou kapelu.

Líbí se mi, že neberete ostatní kapely jako svoje soupeře. I když zdravá soutěživost určitě pomáhá vývoji... Ostatní si řeknou : "Hele, podívej jak zní oni, to je super, zkusíme něco podobného!"

Dave: To bylo hlavně v 80.letech, kdy jsme ovlivňovali kapely okolo. Ale nás nikdo nedokázal nikam zařadit, nezněli jsme jako disco, ani jako rock...

Zníte prostě jako Depeche Mode! Davide, děkuji že jsi přišel, a těšíme se na vaše velké turné!




Doporučujeme také : Hodinový rozhovor s Martinem Gorem (1/2016)

-sin-

     1 května 2017

    Zpět na hlavní stránku

    
SLEDUJTE NÁS:

                   


    




Komentáře (nové dole):




HammersmithOdeon :

2. května 2017, 21:36     

Vdaka za preklad. Toto je prvy rozhovor, kde nie je spomenuta politika a normalne potesil. Posledne DM rozhovory som nedokazal docitat do konca, chlapcom politika preteka cez hlavu. To k nim jednoducho nepasuje. Este raz dik…


sin :

3. května 2017, 09:39     

V druhé části rozhovoru už se politiky trochu dotknou, ale jenom lehce ;)


HammersmithOdeon :

3. května 2017, 13:35     

Vies cloveka potesit :-)





Přidej komentář :



Toto není spam.







Výpis všech článků




SLEDUJTE NÁS