Dave: Mám rád jednoduché písně


Dave Gahan se rozpovídal pro magazín Grammy tak, že to téměř připomínalo monolog. Otevřeně probíral koncertní momenty, jeho přístup ke skládání písní, i chvíle při skládání alba Spirit...




Dave Gahan: Po promo koncertě v Glasgow jsem se potkal se starým známým, Bobbym z Primal Scream. Povídá mi : "Viděl jsem vaší show a bylo to skvělé. Perfektní délka koncertu 50 minut, to bylo super!" Chápeš co tím myslím? Odehraješ 40-50 minut, a jsi ještě stále plný energie...


Jsi známý jako neúnavný showman. Jaké to je po skončení koncertu - spadnou ti křídla?

Obvykle po skončení show chci jen zmizet zpátky do svého hotelového pokoje. Tam jen sedím a doslova zírám do zdi, asi tři hodiny, a pak se teprve zkusím pohybovat. Ale samozřejmě - tohle nemůžeš lidem říkat, nesmíš to dát najevo. Později můžu třeba zkolabovat, ale v momentě show jsou tu lidé, kteří zaplatili slušné peníze za to, aby tě viděli, takže by bylo vhodné, abych hodil zadkem. Takhle to já cítím. Máma by mi dala pohlavek : "Koukej tam naklusat zpátky!"

Když vystupuju, jsem do toho naplno ponořený. Jsem hrdý na ten okamžik, a chci cítit, co se aktuálně děje. Tohle nemůžeš lidem nadiktovat. Dřív jsem si myslel, že můžu koncert dirigovat tam, kam chci já, ale to prostě nejde. Pokud tomu dovolíš mít svůj vlastní průběh, často nastanou úžasné okamžiky. A cítíš to z publika, cítíš to samozřejmě z hudby, a z toho mezi vámi. A pak není potřeba slov. Najednou se na tebe valí velká vlna od diváků, kteří to také cítí. Tyhle chvíle jsou důvodem, proč ty show stále děláme. To je to, proč je dělá Bruce Springsteen, víš, protože tím prostě žije a dýchá. Miluje to. Tohle prostě musíš milovat.

Nastal nějaký moment, který tě vyloženě zasáhnul?

Mám štěstí, že mě to potkává za ta léta docela často. Proběhly doby, kdy jsem to necítil vůbec, a kdy jsem tím nějakým způsobem proplouval. Tedy chápej - vždycky dávám do show všechno, ale ne vždycky dojde k tomu zážitku. Kdybych ho měl popsat jedním slovem, tak, i když to zní trochu pateticky, je to cosi jako : "spirituální zkušenost". Je to něco neskutečně dojemného, a není to jenom o tobě. Je to o celé té věci kolektivně, o hudbě a o tom co dělá s lidmi, jak jimi dokáže pohnout, spojit je dohromady. Téhle myšlenky se stále držím, je pro mě důležitá, a svým způsobem cítím zodpovědnost, že jsem toho součástí

A vede to i k slzám na pódiu...

Ano, stává se mi to. Stalo se mi to několikrát. Byly určité momenty, pamatuju si je úplně přesně, které byly tak ohromující, že to prostě nešlo udržet. Už jsem to nezvládl. Bylo pár open air koncertů, kde mě naštěstí zachránil déšť, abych nevypadal jako úplný idiot, a nechal jsem ho prostě aby mě spláchnul, a přešel jsem přes to.



Tohle je u umělců vždycky zajímavá věc - jak se vyrovnáváš se svou zranitelností, a zároveň s udržením svého soukromí?

Jsem známý tím, že snadno vyjevuju svoje city, ale zjistil jsem, že mi to vyhovuje. Nechci něco v sobě dusit. Nemyslím že je to dobré pro kohokoliv, a určitě ne pro mě - protože jsem to už párkrát zkoušel. Snažil jsem se chlastáním a drogami vytěsnit to jak jsem se cítil, a opravdu to moc dobře nefungovalo. Na chvíli to zabralo, ale potom už ne. Jako u George Michaela, který také sešel z cesty. Jsem si jistý, že to s tím rovněž hodně souviselo. Přicházejí chvíle, kdy ztrácíme lidi, kteří mohou být i cizí, ale mají na tebe hluboký vliv. Jako David Bowie.

Myslím že Bowie měl na lidi hluboký vliv, často si to ani sami neuvědomovali. Byl jedním z těch umělců, kteří i přes svůj ohromný úspěch pořád zůstával někde v pozadí, a vždycky za sebe vydával to jeho jiné já. Tu část sebe, kterou v sobě všichni máme, a kterou se snažíme vytěsnit. David Bowie mi ukázal osobnost kterou bych mohl být, toho umělce a frontmana, kterým bych mohl být. Protože jsem na něm viděl, jak se to dělá.

Těžko se to dá popsat, ale když vystupuješ, musíš tam mít kus své autenticity, ať už jsi Bruce Springsteen, či David Bowie. Ať jsi kdekoliv, musíš se snažit to ze sebe vytáhnout. Pokud to neuděláš, lidé to poznají. A myslím že tohle je jedna z věcí, díky které jsou Depeche Mode úspěšní, dokonce i v tom, co bych nazval kultovní underground. Pořád mám pocit že jsme kultovní kapelou.

Četl jsem v novinách jeden článek - někdo tam komentoval naší nominaci do Rock and Roll Hall of Fame. My jsme tam neprošli, což jsme očekávali, ale zaujal mě jeden komentář. Autor tam poznamenal něco ve smyslu : "Jojo, to je ta divná masochistická kapela, to jsou ti divní hoši co nosí oční linky..." A já si pomyslel : Jo! Přesně tohle my jsme! Fajn, ale vždyt právě tohle je rock'n'roll, tohle je Little Richard, a to je přesně to, co mám na rock'n'rollu rád - že tak trochu strhává lidi na špatnou cestu. Tohle nemůže být konformní. Musí to zahrát na nějakou strunu v tobě, na nějaké základní pudy, vytáhnout to z tebe, a dovolit ti svobodně se vykřičet. Podle mě by tohle měla hudba dělat, a tak ji vnímám. Nevím co bych si počal celá ta léta bez jistých hudebních nahrávek - neustále je mám při ruce, a zůstávají se mnou. Pohánějí mě kupředu.

Když mluvíme o nahrávkách, které zasáhnou něco uvnitř tebe, koukni třeba na "In My Life" od Johna Lennona - je to ten nejjednodušší sentiment, ale prostě si pomyslel že to zaznamená, a nahrál to.

Ano, on byl neobyčejně dobrý v tom, že dokázal dělat věci bez zbytečného balastu okolo. Četl jsem o něm hodně věcí, a viděl spoustu dokumentů - třeba nahrávání alba Imagine. Tam vždycky povídal muzikantům : "Nehrajte příliš moc not", protože tím se zbytečně zaplňoval prostor. Ten prostor, který má sloužit k tomu, aby ho zaplňovaly emoce. Tohle říkám svojí kapele pořád. Když dělám hudbu se Soulsavers, je to jedna z věcí, kterou s Richem Machinem cítíme naprosto totožně. To jak chceme udržet volný prostor, a nezaplňovat ho zbytečnostmi. Pokud se v písni vynoří nějaká atmosféra, necháme jí prostě běžet tak jak je.

Jsem šťastný že můžu být v obou projektech, ale v posledních několika letech jsem se hodně naučil při nahrávání alb Soulsavers, protože to je to co jsem hledal, a myslím že v tom je to kouzlo. Nejsou tam jakékoliv zábrany k tomu být otevřený čemukoliv, ať už textově nebo hudebně. Pokud je tu nějaký nástroj, který dokáže něco v nás zasáhnout, nechme ho hrát. Nemusíme to přeplácávat dalšími věcmi. Mnoho producentů a zvukařů má vizi, že čím víc věcí na sebe nakupíš, tím to bude lepší - ale tohle není ten případ. A když se vrátím zpátky k Johnovi Lennonovi, on byl v tomhle skutečný mistr.

Jak daleko jsi v tom mohl zajít při nahrávání Spirit?

Co se týče psaní, tak ve studiu Depeche Mode je hlavní doménou Martin. A při tomhle nahrávání mi to dal velmi jasně najevo !(smích). Ale to je v pořádku. Trochu jsme si tohle museli vyřídit, asi v půlce nahrávání. Přišel jsem do studia s kupou demo nahrávek, on přišel také s hromadou dem, a to co napsal bylo vážně fantastické. Abych byl fér - bylo to dobrých deset Martinových písní. Osm-devět-deset písní, na které jsem měl opravdu chuť se vrhnout. Takže pro mě nastala bezprostřední otázka : "Které moje songy vyhodíme?" Ze začátku se mi tam podařilo prosadit jen pár svých písní. "Poison Heart" a "Cover Me" byly dvě písně, za kterými jsem si hodně stál, protože jsem cítil že jsou velmi důležité, jak politicky, tak duchovně. Musely tam být protože... Je to vážně zvláštní - Martin a já sice píšeme každý zvlášť, ale často se zdá, že jsme tématicky spojení. Nevím čím to je. Někdy se to stane v hudbě, někdy v textech. Martinovy písně šly víc napřímo k věcem, které se odehrávají ve světě. A ty moje byly víc o tom, vypadnout z tohoto světa ven, a najít nějaký jiný.

Tady na té planetě už jsme to pěkně posrali...

Jo, a ještě máme tu drzost myslet si, že můžeme jít někam jinam, a tam udělat zasraně to samý. Takoví jsou lidé!



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků