Dave: Každé naše album je poslední
V dalším výtahu zajímavostí z rozhovorů popisuje Dave například své hudební začátky, skládání s Martinem na dálku, či co říkají na jeho hudbu v rodině... (zdroje: rádio RTE Ireland, server Then 24, magazín Variety).
Memento Mori znamená "jednou musíš zemřít"...
Posledních pár let, během té pandemie, jsme byli všichni uvězněni mezi čtyřmi stěnami se strachem. Nikdo nevěděl co bude dál. Svět přemýšlel: "Je tohle opravdu konec?". Já a mí přátelé jsme ztratili pár kamarádů, a to samozřejmě mění náš pohled na život.
Mě i Martinovi už bylo šedesát, ale v našich myslích se pořád cítíme jako ty malé děti, které se pořád snaží přijít na to, co mají dělat. Všichni chceme víc. To je něco, co je v lidské povaze. Chceme od všeho víc. Pravdou je, že si člověk nakonec uvědomí, že toho vlastně tolik nepotřebuje. Jakmile k tomuhle dospějete, je to luxusní pocit. Je mi ale jasné, že na světě je mnoho lidí, kteří toho tolik vůbec nemají, kteří žijí příšerné, těžké životy.
Téma alba má také připomínat, že musíš žít. Prožij svůj život nejlíp jak dokážeš. Buď laskavý k člověku na ulici, usměj se, zavolej kamarádovi a řekni mu, že ho máš rád – jednoduché věci, které bereme jako samozřejmost. Zní to banálně, ale je to opravdové. Všichni jsme zaneprázdnění ve svých vlastních světech, a zapomínáme to dělat.
Jak dlouho jste se rozhodovali, zda budete pokračovat i po Fletchově smrti?
Martin mi řekl: “Jedeme dál, ne?" A já odpověděl že ano. Je jasné, že musíme dokončit desku. Ale vždycky říkám, že každá naše deska je poslední. Nahrát desku Depeche Mode stojí docela hodně času a úsilí. Takže během toho nikdy nepřemýšlím, co bude dál.
Fletch byl největší fanoušek Depeche Mode. Byl by první kdo by přiznal, že k tomu, co děláme ve studiu, nijak hudebně nepřispěl. Ale měl velkou roli jako člověk, který poslouchal písničky a dával zpětnou vazbu: "To musíme předělat," nebo “Tohle nestačí." Největší jeho role byla být parťákem Martina. Znali se od školy a Fletch byl někdo, komu se vždycky svěřil. Byl to určitě on, kdo Martina motivoval, aby psal písničky - asi víc než já. Když už není mezi námi, nutí to Martina a mě, abychom lépe komunikovali. Vždycky jsme měli problémy s dialogem. Moc nám to nejde. Ale teď jsme se v tom zlepšili.
Depeche Mode byli soundtrack mého dospívání. Hráli jste pro naši generaci, pro mě. A pořád chodíme na koncerty.
Pořád jsme tu pro vás. Vždycky jsme byli trochu divní, což se dá říct o spoustě lidí. I naše hudba takové lidi přitahovala, nebyli jsme jako kdokoliv jiný. Vyrostli jsme v malém městečku Basildonu, což byla pěkná díra. Jediná cesta ven pro nás byla hudba. Pro mě v tom věku byla východiskem ze situace, která se kolem mě vyvinula. Hudba mi zachránila život a je tomu tak i dnes.
Dnes ráno jsem poslouchal playlist, který jsem dostal jen pár měsíců před smrtí od mého přítele Marka Lanegana. Nevím, jestli znáte jeho hudbu, ale jeho hlas, písně, a způsob jakým je psal, mě hodně ovlivnily. Poslal mi výběr složený z různých umělců, abych si to poslechl : Gene Clark, The Bang, Tim Hardin, Mick Ronson, Nick Jay, Nick Drake, Scott Walker... a řekl (napodobuje Markův hlas): "Myslím, že v těhle písních bys zněl skvěle..." Chybí mi to. Teď už není nikdo, kdo by takové věci posílal, ale pořád mám všechnu tu hudbu. Hudba mě vždycky zavedla do jiného světa...
Přemýšlím o tobě, jak jsi vyrůstal v tom malém městě, sledoval Top of the Pops, a byla to pro tebe ta nejdůležitější věc. Zajímalo by mě, jaké místo zaujímala tehdy hudba ve vaší rodině. Odkud pochází tvůj neuvěřitelný hlas. Zpíval někdo z tvých příbuzných? Nebo jsi zpíval před zrcadlem?
Když slyším svůj hlas na prvních nahrávkách, zejména těch, které vznikly v prvních deseti letech, slyším jen dítě, které se snaží dělat nějaký hluk. (směje se) Ale chci věřit, že jsem začal zpívat lépe. Rozhodně cítím hudbu a písně hlouběji než předtím. Můj nevlastní otec byl jazzový muzikant, který hrál na saxofon a klarinet v kapele. Sice zemřel když jsem byl ještě malý, ale pamatuji si tu hudbu, hlasy popových zpěváků. Možná to mělo nějaký efekt. Potom jsem se dostal ke glam rocku: David Bowie, T-Rex a tak. A když mi bylo asi 14, přišel punk a zamiloval jsem se do The Damned, kteří vystupují dodnes. Hlavně do jejich frontmana Davea Vaniena. A začal jsem to jen kopírovat! (směje se)
(Poznámka #1):
Úryvek z dokumentu o Damned (2016), kde Dave Gahan vzpomíná, jak ho v mládí ohromil zpěvák Dave Vanian (odkaz na video). Řekl zhruba toto :
...víš, to byly doby, kdy jsem seděl ve škole, a nejradši bych utekl kamkoliv... A tenhle zpěvák byl fakt dobrý, protože zpíval opravdově. Dave Vanian byl první performer, kterého jsem viděl, a tehdy jsem si řekl : "Kurva to je ono!" Tehdy mě dost ovlivnil. Začínali jsme nastejno, a potom, jak šly roky, některé věci jsme dělali stejně, měli jsme stejné hříchy... Najednou si říkám : "Není ve mně kus Dave Vaniana?" Jo, tak to je!
Bylo to poprvé, kdy jste využili Martinovo domácí studio v Santa Barbaře k nahrání alba Depeche Mode?
Hodně se líbilo Jamesi Fordovi, který tuto desku produkoval. Vlastně proto jsme nakonec nahráli celé album v Martinově studiu v Santa Barbaře. Chtěli jsme to udělat částečně i v New Yorku, ale nakonec jsme tam zůstali, protože pro mě bylo jednodušší sednout do letadla a přiletět k Martinovi, než všechno zase stěhovat do New Yorku. Fungovalo to opravdu dobře – je stejně dobré jako každé jiné studio. Má to hodně propracované - je tam snad každý kus od všeho - z hudební technologie i nástrojů. A nekonečné množství vintage kytar a kláves!
Jeho dům je nahoře na kopci a studio je hned pod ním. On tam chodí každý den - obzvlášť během COVIDu. Myslím, že si tam udělal něco jako své útočiště.
Máš podobné zařízení v New Yorku?
Mám malé studio v New Yorku, ale ne v mém domě. Ale když mám nápad na písničku nebo tak něco, snažím se velmi zhruba vypracovat akordy na kytaru, nahrát si tu píseň do telefonu, zazpívat melodii a nějaká slova, která jsem napsal a pak mít jakési hrubé demo. Někdy to trošku víc propracuju. Ale obecně, na téhle desce, tohle byly věci, které jsem posílal Martinovi.
On mi posílal velmi propracovaná dema, která byla už téměř hotová, a opravdu dobře udělaná. A já jsem posílal ty hrozné nahrávky, kde jsem začal a přestal uprostřed písničky. Ale Martin dokázal jasně vypíchnout, co v písničce bylo podstatné, a postavil okolo toho svoje nápady, a poslal mi to zpátky. Do toho jsem nahrál už trochu profesionálněji svůj zpěv a zase to poslal jemu. Takhle jsme to chvíli dělali zpočátku roku, až jsme se nakonec sešli ve studiu.
Minulý týden, těsně předtím, než jsme přijeli sem do Berlína na tiskovou konferenci, Marta (Salogni, koproducent alba) připravila nějaké hrubé mixy všeho, co dala dohromady za pár dní, abychom si to mohli poslechnout. Tak nějak jsme vypracovali nějaké sekvence písniček a oba jsme tam seděli a poslouchali. Na konci jsme se na sebe podívali a řekli: "Je to hotové. Je to dobré. Marto, nemusíš s tím nic zásadního dělat." Víme, že ať bude dělat cokoliv, bude se nám to líbit, protože je fantastická. A James už s námi odvedl výbornou práci v produkci.
Údajně byste se mohli objevit letos na Glastonbury. Je to pravda?
Taky jsem to slyšel, ale nemůžu to potvrdit. Říkají to, protože je pravděpodobně mezera v programu turné, která se shoduje s daty festivalu. Možné je všechno, ale nemůžu nic říct najisto.
Tuhle jsem slyšel svého patnáctiletého syna pouštět si naplno „Master and Servant". Byla to pro něj „nová“ píseň. Jaký je to pocit, když hudba, která je skoro 40 let stará, takhle žije dál?
(Dave Gahan se směje a vypadá potěšeně) Je to fajn! Moje dcera, které je 23, má vlastní kapelu a pořád říká, že její přátelé považujou Depeche Mode za cool kapelu. My jsme se neustále snažili dělat nové věci v nových stylech a to, jaké nástroje používáme, nikdy nebylo to nejdůležitější. Myslím, že to je věc, která vytváří dlouhodobou kariéru.
Ovšem moje žena Jennifer – ta slyší něco v rádiu a říká: "Tohle je něco z osmdesátek, zní to jako New Order." A já jí povídám : "Ne, to je naše kapela!" A tak je to pořád. (smích)
(Poznámka #2):
Daveova dcera Stella Rose se ujala kytary a zpěvu v projektu Dead Language. Zatím proběhlo jen pár pokusných koncertů. Ale hrdý taťka v prosincovém rozhovoru (2021) prozradil, že Stella nahrála již 7 skladeb, a některé poslal i Martinovi. Ten prý jedním trackem byl "doslova unešený".
-sin-
Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)
Dave: Každé naše album je poslední
|
V dalším výtahu zajímavostí z rozhovorů popisuje Dave například své hudební začátky, skládání s Martinem na dálku, či co říkají na jeho hudbu v rodině... (zdroje: rádio RTE Ireland, server Then 24, magazín Variety).
Memento Mori znamená "jednou musíš zemřít"... Posledních pár let, během té pandemie, jsme byli všichni uvězněni mezi čtyřmi stěnami se strachem. Nikdo nevěděl co bude dál. Svět přemýšlel: "Je tohle opravdu konec?". Já a mí přátelé jsme ztratili pár kamarádů, a to samozřejmě mění náš pohled na život. Mě i Martinovi už bylo šedesát, ale v našich myslích se pořád cítíme jako ty malé děti, které se pořád snaží přijít na to, co mají dělat. Všichni chceme víc. To je něco, co je v lidské povaze. Chceme od všeho víc. Pravdou je, že si člověk nakonec uvědomí, že toho vlastně tolik nepotřebuje. Jakmile k tomuhle dospějete, je to luxusní pocit. Je mi ale jasné, že na světě je mnoho lidí, kteří toho tolik vůbec nemají, kteří žijí příšerné, těžké životy. Téma alba má také připomínat, že musíš žít. Prožij svůj život nejlíp jak dokážeš. Buď laskavý k člověku na ulici, usměj se, zavolej kamarádovi a řekni mu, že ho máš rád – jednoduché věci, které bereme jako samozřejmost. Zní to banálně, ale je to opravdové. Všichni jsme zaneprázdnění ve svých vlastních světech, a zapomínáme to dělat. Jak dlouho jste se rozhodovali, zda budete pokračovat i po Fletchově smrti? Martin mi řekl: “Jedeme dál, ne?" A já odpověděl že ano. Je jasné, že musíme dokončit desku. Ale vždycky říkám, že každá naše deska je poslední. Nahrát desku Depeche Mode stojí docela hodně času a úsilí. Takže během toho nikdy nepřemýšlím, co bude dál. Fletch byl největší fanoušek Depeche Mode. Byl by první kdo by přiznal, že k tomu, co děláme ve studiu, nijak hudebně nepřispěl. Ale měl velkou roli jako člověk, který poslouchal písničky a dával zpětnou vazbu: "To musíme předělat," nebo “Tohle nestačí." Největší jeho role byla být parťákem Martina. Znali se od školy a Fletch byl někdo, komu se vždycky svěřil. Byl to určitě on, kdo Martina motivoval, aby psal písničky - asi víc než já. Když už není mezi námi, nutí to Martina a mě, abychom lépe komunikovali. Vždycky jsme měli problémy s dialogem. Moc nám to nejde. Ale teď jsme se v tom zlepšili. Depeche Mode byli soundtrack mého dospívání. Hráli jste pro naši generaci, pro mě. A pořád chodíme na koncerty. Pořád jsme tu pro vás. Vždycky jsme byli trochu divní, což se dá říct o spoustě lidí. I naše hudba takové lidi přitahovala, nebyli jsme jako kdokoliv jiný. Vyrostli jsme v malém městečku Basildonu, což byla pěkná díra. Jediná cesta ven pro nás byla hudba. Pro mě v tom věku byla východiskem ze situace, která se kolem mě vyvinula. Hudba mi zachránila život a je tomu tak i dnes. Dnes ráno jsem poslouchal playlist, který jsem dostal jen pár měsíců před smrtí od mého přítele Marka Lanegana. Nevím, jestli znáte jeho hudbu, ale jeho hlas, písně, a způsob jakým je psal, mě hodně ovlivnily. Poslal mi výběr složený z různých umělců, abych si to poslechl : Gene Clark, The Bang, Tim Hardin, Mick Ronson, Nick Jay, Nick Drake, Scott Walker... a řekl (napodobuje Markův hlas): "Myslím, že v těhle písních bys zněl skvěle..." Chybí mi to. Teď už není nikdo, kdo by takové věci posílal, ale pořád mám všechnu tu hudbu. Hudba mě vždycky zavedla do jiného světa...
Přemýšlím o tobě, jak jsi vyrůstal v tom malém městě, sledoval Top of the Pops, a byla to pro tebe ta nejdůležitější věc. Zajímalo by mě, jaké místo zaujímala tehdy hudba ve vaší rodině. Odkud pochází tvůj neuvěřitelný hlas. Zpíval někdo z tvých příbuzných? Nebo jsi zpíval před zrcadlem? Když slyším svůj hlas na prvních nahrávkách, zejména těch, které vznikly v prvních deseti letech, slyším jen dítě, které se snaží dělat nějaký hluk. (směje se) Ale chci věřit, že jsem začal zpívat lépe. Rozhodně cítím hudbu a písně hlouběji než předtím. Můj nevlastní otec byl jazzový muzikant, který hrál na saxofon a klarinet v kapele. Sice zemřel když jsem byl ještě malý, ale pamatuji si tu hudbu, hlasy popových zpěváků. Možná to mělo nějaký efekt. Potom jsem se dostal ke glam rocku: David Bowie, T-Rex a tak. A když mi bylo asi 14, přišel punk a zamiloval jsem se do The Damned, kteří vystupují dodnes. Hlavně do jejich frontmana Davea Vaniena. A začal jsem to jen kopírovat! (směje se) (Poznámka #1): Úryvek z dokumentu o Damned (2016), kde Dave Gahan vzpomíná, jak ho v mládí ohromil zpěvák Dave Vanian (odkaz na video). Řekl zhruba toto : ...víš, to byly doby, kdy jsem seděl ve škole, a nejradši bych utekl kamkoliv... A tenhle zpěvák byl fakt dobrý, protože zpíval opravdově. Dave Vanian byl první performer, kterého jsem viděl, a tehdy jsem si řekl : "Kurva to je ono!" Tehdy mě dost ovlivnil. Začínali jsme nastejno, a potom, jak šly roky, některé věci jsme dělali stejně, měli jsme stejné hříchy... Najednou si říkám : "Není ve mně kus Dave Vaniana?" Jo, tak to je! Bylo to poprvé, kdy jste využili Martinovo domácí studio v Santa Barbaře k nahrání alba Depeche Mode? Hodně se líbilo Jamesi Fordovi, který tuto desku produkoval. Vlastně proto jsme nakonec nahráli celé album v Martinově studiu v Santa Barbaře. Chtěli jsme to udělat částečně i v New Yorku, ale nakonec jsme tam zůstali, protože pro mě bylo jednodušší sednout do letadla a přiletět k Martinovi, než všechno zase stěhovat do New Yorku. Fungovalo to opravdu dobře – je stejně dobré jako každé jiné studio. Má to hodně propracované - je tam snad každý kus od všeho - z hudební technologie i nástrojů. A nekonečné množství vintage kytar a kláves! Jeho dům je nahoře na kopci a studio je hned pod ním. On tam chodí každý den - obzvlášť během COVIDu. Myslím, že si tam udělal něco jako své útočiště. Máš podobné zařízení v New Yorku? Mám malé studio v New Yorku, ale ne v mém domě. Ale když mám nápad na písničku nebo tak něco, snažím se velmi zhruba vypracovat akordy na kytaru, nahrát si tu píseň do telefonu, zazpívat melodii a nějaká slova, která jsem napsal a pak mít jakési hrubé demo. Někdy to trošku víc propracuju. Ale obecně, na téhle desce, tohle byly věci, které jsem posílal Martinovi. On mi posílal velmi propracovaná dema, která byla už téměř hotová, a opravdu dobře udělaná. A já jsem posílal ty hrozné nahrávky, kde jsem začal a přestal uprostřed písničky. Ale Martin dokázal jasně vypíchnout, co v písničce bylo podstatné, a postavil okolo toho svoje nápady, a poslal mi to zpátky. Do toho jsem nahrál už trochu profesionálněji svůj zpěv a zase to poslal jemu. Takhle jsme to chvíli dělali zpočátku roku, až jsme se nakonec sešli ve studiu.
Minulý týden, těsně předtím, než jsme přijeli sem do Berlína na tiskovou konferenci, Marta (Salogni, koproducent alba) připravila nějaké hrubé mixy všeho, co dala dohromady za pár dní, abychom si to mohli poslechnout. Tak nějak jsme vypracovali nějaké sekvence písniček a oba jsme tam seděli a poslouchali. Na konci jsme se na sebe podívali a řekli: "Je to hotové. Je to dobré. Marto, nemusíš s tím nic zásadního dělat." Víme, že ať bude dělat cokoliv, bude se nám to líbit, protože je fantastická. A James už s námi odvedl výbornou práci v produkci. Údajně byste se mohli objevit letos na Glastonbury. Je to pravda? Taky jsem to slyšel, ale nemůžu to potvrdit. Říkají to, protože je pravděpodobně mezera v programu turné, která se shoduje s daty festivalu. Možné je všechno, ale nemůžu nic říct najisto. Tuhle jsem slyšel svého patnáctiletého syna pouštět si naplno „Master and Servant". Byla to pro něj „nová“ píseň. Jaký je to pocit, když hudba, která je skoro 40 let stará, takhle žije dál? (Dave Gahan se směje a vypadá potěšeně) Je to fajn! Moje dcera, které je 23, má vlastní kapelu a pořád říká, že její přátelé považujou Depeche Mode za cool kapelu. My jsme se neustále snažili dělat nové věci v nových stylech a to, jaké nástroje používáme, nikdy nebylo to nejdůležitější. Myslím, že to je věc, která vytváří dlouhodobou kariéru. Ovšem moje žena Jennifer – ta slyší něco v rádiu a říká: "Tohle je něco z osmdesátek, zní to jako New Order." A já jí povídám : "Ne, to je naše kapela!" A tak je to pořád. (smích) (Poznámka #2): Daveova dcera Stella Rose se ujala kytary a zpěvu v projektu Dead Language. Zatím proběhlo jen pár pokusných koncertů. Ale hrdý taťka v prosincovém rozhovoru (2021) prozradil, že Stella nahrála již 7 skladeb, a některé poslal i Martinovi. Ten prý jedním trackem byl "doslova unešený".
-sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník) |
(c)