"Chci umět najít vlastní cestu"


Italská mutace magazínu Rolling Stone přinesla rozhovor s Davidem Gahanem, kde nechávají nahlédnout pod pokličku vzájemných vztahů v kapele. Dvojice Dave - Martin prošla za posledních několik let mnohými zkušenostmi, díky kterým k sobě začínají nacházet cestu. Někdy však ta cesta byla pěkně trnitá...





Dnes, ve svých 45 letech, vydává Dave Gahan své druhé album Hourglass („Přesýpací hodiny“), mocnou desku futuristického blues, schránku upřímných, a mnohdy agresivních citů, která odráží trvalou lásku Gahana k Muddymu Watersovi a Johnu Lee Hookerovi, a také jeho novou vášeň pro White Stripes a Grinderman (novou skupinu Nicka Cavea). Gahan mluví o Hourglass s nadšením a energií, které neladí s elektronicky ledovou jednotvárností a temnou elegancí desek Depeche Mode. „Jsem mluvka,“ říká v jedné chvíli a směje se, což dělá často. Přiznává také, že při nahrávání Hourglass nabral monohé zkušenosti o tom, když není jenom jenom hlasem, ale i písní samotnou. „Byla to moje cesta,“ přiznává, „už jsem se nemohl dál schovávat za Depeche Mode. S Paper Monsters jsem udělal první krok,a teď musím jít dál a nechat své písně svobodné.“ V osmnácti letech, v roce 1980, založil Gahan v anglickém městečku Basildon Depeche Mode společně s Gorem, Andy Fletcherem a autorem prvotních písní skupiny, Vincentem Clarkem. Gahanovo dětství bylo neklidné a složité. Ztratil dva otce (první, biologický, opustil rodinu, když měl Gahan dva roky, druhý, otčím, zemřel osm let poté) a stal se v útlém věku hlavou rodiny, přesně v letech, kdy se jeho charakter zhoršil stykem s pouličním životem. Také počáteční vzestup Depeche Mode byl velmi brzy přerušen odchodem Clarka, pouze po jednom roce a po třech singlech od debutu skupiny. Od tohoto momentu to byl Gore, kdo se ujal psaní písní a zvládnul to s přehledem. Skupina si prosadila neotřesitelnou pozici na mezinárodní úrovni a Gahan přežil svůj zničující vztah k alkoholu a tvrdým drogám. Přežil vztah, který dosáhl vrcholu v roce 1996 skoro fatálním předávkováním. Nyní už deset let je Gahan čistý a střízlivý.

Dave tvrdí, že Depeche Mode (trio od roku 1995, kdy někdejší náhrada za Clarka, Alan Wilder, opustil skupinu) – jsou homogenní skupinou, i přes napětí, které odhalí v tomto rozhovoru: ,,Často zneužíváme termín ´demokracie ´. Dopřáváme sluchu všem, i když je ten nápad trošku směšný. Fletcher neustále vstupuje do studia se slovy: "Nemáme dost rychlých kousků !" Náš proces nahrávání je vskutku docela komický," pokračuje Gahan a směje se."Kdo nás zná už léta, teď třeští oči, když nás vidí hádat se už po miliónté. Za 28 let se nic nezměnilo."

Jak a kdy jsi začal pracovat na Hourglass?

Začal jsem na tom pracovat v okamžiku kdy jsme končili s nahráváním Playing the Angel. Napsal jsem velkou část Saw something a měl jsem v hlavě melodii. Na chvíli jsem dokonce pomýšlel na to, jít za ostatními a říct: "Mám tuhle píseň. Myslím, že je opravdu dobrá, nevím, kde se vzala, ale musíme ji nahrát." Ale v té době bylo nahrávání už skončeno a všichni mě měli už plné zuby (směje se). Myslel jsem si: "Dám ji stranou. Jestli za něco stojí, ukáže se sama." A tak se taky stalo. Stala se první písní Hourglass, protože je to píseň typická pro to, z čeho toto album chce vycházet. Každá píseň pojednává o jednom z aspektů mé osoby, například nejodpornější stránka, která vychází najevo v Deeper and Deeper a Use you. Jedna má část je citlivá a altruistická. Jsem ženatý a mám děti. Ale v té samé chvíli dokážu být klasický býk, zuřivý samec, který se projeví znenadání. Když mě naštveš, můžeš si být jistý, že bez toho, abych si to uvědomil, to skončí rvačkou. Je to forma obrany, kterou jsem si vytvořil během let a která mě nutí k osamění. Byl to způsob obrany až do doby, kdy jsem pil a bral drogy. Pochopil jsem, jak moc mi to bylo užitečné, až dlouho potom, co jsem přestal. Pomohlo mi to přežít v době, kdy jsem si myslel, že se zblázním.

No ano, moc nechybělo. Překvapuje tě přemýšlet o tom, že jsi to přežil?

Jistě. Potřeboval jsem všechen ten čas, abych pochopil, že jsem se chytil do pasti: "Nemám žádné jiné místo, kam jít. A já nechci jít někam jinam." S tímhle postojem bylo všechno odsouzeno ke špatnému konci. Nedostal jsem se z toho vlastní vůlí a nebylo to snadné.

Uprostřed alba Hourglass, v názvu a v písních jako Insoluble a 21 Days je téma rozkladu času, který plyne...

Teď vím, že v jakékoli chvíli můžu obrátit přesýpací hodiny a znovu je naplnit. Můžu začít znova. Zjistil jsem to, když jsem psal a nahrával tyhle písníčky. Přemýšlel jsem: "Počkej chvilku, všechno se nehroutí, neskončím znova na zemi." Stárnu a nápad být rockovou hvězdou se mi jeví stále víc směšným, dokud znovu nevystoupím na jeviště a řeknu si: "Jistě, tohle je místo, na kterém mám být." A potom je tady to druhé přání, které s sebou nosím celý život: moje rodina, rodina, kterou jsem tolikrát hledal. A dnes, jako ironie osudu, se stala věcí, na níž mi nejvíc záleží. Počáteční příčína vzniku Hourglass, je mít mentální prostor proto, abych mohl říct sobě samému: "Ok, jsem připraven na něco jiného."

To, co na desce nejvíc překvapuje, je jednoduchost textů a útok bicích a kytar, které nebývají na deskách Depeche Mode příliš časté...

Když jsi v nějaké skupině tak dlouho, jako já v Depeche Mode, vstupuješ do studia, bohužel, s řadou nějakých pravidel. Vytvořili jsme různé nástiny a šablony, a porušit je není snadné. Mým údělem je tlačit písně jiným směrem. Zatímco Martin je klasický skladatel. Sedne si a napíše písníčku, a je složité donutit ho změnit jeden akord nebo ho přesvědčit, aby mě nechal zkusit něco nezvyklého v původní melodii. Stojí tam v rohu a křiví ústa. Typický výraz: "To není ta nota, kterou jsem chtěl." Tak si sedne k pianu a říká: "Tohle je ta nota." A já mu odpovím: "Martine, to není způsob, jakým to slyším já." Pokaždé je to stejné.

Jeho frustrace je frustrací autora, který nemůže zpívat vlastní písně....

Uvědomuju si to až teď, když dělám desky sám a musím se srovnávat s lidmi, kteří mi překládají svoje nápady. Pro Playing the Angel jsem přišel s patnácti písníčkami. Věděl jsem už od začátku, že by bylo lepší dát tam tři nebo čtyři, víc ne. Tohle je politika. Ale musel jsem se do toho drze vložit. Na začátku jsem zaujal typický postoj, toho, kdo si myslí: "Buď napíšu aspoň polovinu písníček pro album, nebo nebude žádná deska Depeche Mode." Měsíce jsem se hádali po telefonu. Nakonec si mě předvolal Daniel Miller, šéf Mute Records, a řekl mi: "Ok, tak co je za problém?" Odpověděl jsem: "Danieli, mně taky záleží na tom, udělat desku Depeche Mode, stejně jako ostatním. Ale začal jsem se prezentovat jako autor písní a nemůžu předstírat, že to tak není." Ačkoliv : skutečnosti pro mě bylo nejtěžší připustit, že budu hrát svoje písníčky se skupinou, zpívat své texty a poslouchat Martinovy kritiky.




Třeba si máš myslet, že ti prováděl to, co tys vždycky prováděl jemu...

Částečně mi oplácel stejnou mincí. A tím, že to dělal, mi pomohl poprvé pochopit, jak mimořádným skladatelem byl a kolik let se nacházel pořád v té stejné pozici, se vším tím tlakem uvnitř. Žádná skupina se necítí jistá. Martin ve mě vkládá důvěru co se charakteru písní týče. Já ho potřebuju k nalezení melodie. A na pódiu, jakkoli divné se to může zdát po všech těch letech, pokaždé cítím, že musím něco ukáza ne publiku, ale ostatním klukům z Depeche Mode.

Nejistota, která pramení z tvého dětství? Měl jsi hodně komplikované mládí...

Vyrostl jsem v malém městečku, v Basildonu. Většinou zde bydely dělnické rodiny a každý den, jak jsem rostl, koukal jsem se okolo sebe, a všechno na mě křičelo, že v životě ničeho nedosáhnu. Jakákoli odlišná věc, co bys chtěl udělat nebo čím bys chtěl být, která ti prolétla hlavou, narazila na tvou rodinu nebo tvé přátele. Vyrostl jsem se dvěma mladšími bratry a cítil jsem, že je musím chránit. V deseti letch jsem převzal otcovskou roli, ale protože jsem neměl to štěstí moc experimentovat, co vlastně znamená být otcem, udělal jsem mnoho chyb. Spojení se skupinou mi poprvé v životě dalo ten pocit kamarádství. V začátcích Depeche Mode, prvních patnáct let, jsme všechno dělali společně. Vsugeroval jsem si: "Tohle je moje rodina." Ale zažili jsme i špatné doby, dlouhá období, kdy jsme na sebe nepromluvili ani slovo, uzavřen každý ve svém koutě...(udělá nedůtklivý výraz).

Jako v Dark Side of the Moon od Pink Floyd: "Tiché zoufalství, to je způsob, jakým být Angličanem (mírná, klidná povaha)".

Přesně tak. Jedna z věcí, která mě zasáhla na Americe, když jsem se sem přestěhoval, bylo, že jsem si uvědomil, že lidé mluví o věcech, které mají v srdci. To bylo šokující. Žil jsem v Los Angeles šest let a deset let jsem strávil v New Yorku. Když se teď vracím domů, navštívit svou matku, svou sestru a bratry, cítím se divně. Změnil jsem se, teď jsem schopen porozumět tomu, co se ve mně děje...



DOKONČENÍ :



Vzpomínáš si na přesný moment s Depeche Mode, ve kterém jsi dostal zásah a řekl sis: "Jsem popová hvězda."?

Na začátku roku 1989, těsně před tím, než jsem se přestěhoval do Los Angeles, před Violator Tour. Bylo tu něco v nahrávání té desky, v cestování se skupinou...Vracel jsem se čas od času domů k manželce a malému dítěti, pes, pár aut v garáži a dům na venkově..."Nemůžu se tady přetvařovat. Sussex není místo, kde žijí rockové hvězdy." (směje se) Zatímco tam byly...Roger Daltry žil v domě vedle.

Ale on už prožil ten nepravidelný život rockové hvězdy...

Ano - on tohle všechno dokázal překonat. Nakonec jsem se rozhodl jít do Los Angeles a strávil jsem pět let rozebíráním toho nápadu. A trochu jsem se bavil. Potom už to nikdy takové nebylo. Pamatuju si den, kdy jsem potkal Peta Townshenda v televizním studiu v Německu: Depeche Mode měli parodovat jednu píseň v jednom zvláštním pořadu a já a Pete jsme o tom mluvili v chodbě . Byl jsem opilý a zfetovaný jako zvíře, pravděpodobně z kokainu. On mě sledoval s pohledem toho, kdo ví...S pohledem, který říkal: "Vím, co teď proděláváš. Já už jsem si to prodělal." Viděl dovnitř mě, četl jsem mu to ve tváři.

Měl jsi jiný náhlý zásah, když jsi zjistil, že zábava skončila?

Když jsem pustil svůj dům v Nichols Canyon a pronajal jsem si malý byt v Santa Monice. Ve skutečnosti jsem se dostával do stejné pasti, ve které jsem skončil tak dávno. Pomyslel jsem si: "Kristepane, prožívám znovu stejnou situaci."

Jako být znovu v Essexu, v Basildonu, ale tentokrát se sluncem...

Přesně tak, s tím nesnesitelným krásným počasím každý den. Dokonce jsem zatemnil okna, aby světlo nemohlo dovnitř. Vycházel jsem ven pouze když padla tma. Zotožnil jsem se se zkaženým životem v Los Angeles. Pod přepychem a leskem bylo to všechno, co vypráví Stooges na svých deskách. Zkusil jsem ten život až do momentu, kdy jsem zapomněl, co znamená doopravdy žít. Přestěhovat se do New Yorku byl zlom. Podivné, chtít se zbavit drog v New Yorku, že? Většina lidí tam jede z opačného důvodu (směje se). Dnes tam mám malé studio, jenom jeden pokoj s klavírem. A jezdím sem pracovat. Když jsem tam, cítím se jako dítě, když jsem prchal ode všech. Teď se mi líbí věnovat čas práci, i když se mi nedaří ukončit jednu jedinou písníčku. Dívám se na sebe zpět v čase, jak sedím v tom bytě v Santa Monice s jehlou a lžící. Kristepane, kolik ztracených let...Z tvůrčího hlediska jsem neměl budoucnost.

Na desce, v písni Miracles, zpíváš: "Nevěřím v Boha." Nemyslíš, že si tím zaděláváš na problémy? Většina současných skladatelů, kteří pochybují o náboženství, se neodvážila zajít tak daleko...

Tahle věta byla příčinou hádky v nahrávacím studiu. Ale musíš si poslechnout píseň až do konce. Hned potom v té sloce říkám: "Modlím se v každém případě". Protože já se neustále o něco modlím; o nápad, o něco většího, než jsem já. Ale ten obraz svatého idolu se mi vždycky zdál falešný, už od té doby, kdy jsem byl dítě.



U vás doma jste byli nábožensky založení?

Musel jsem povinně chodit do kostela. Ten apokalyptický přístup na mě působil. Moje rodina, ze strany mé matky, byla zbožná, lidé z Armády Spásy. To, co mě na kostele přitahovalo, byla hudba, chvalozpěvy. Muset stát a zpívat nebyl problém. Ale být nucen poslouchat písmo, znát přesné pořadí knih Bible: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Jozue, kniha Soudců, Samuelova (Rut)... Mám je ještě vytištěné v hlavě. Ale v této době lidé mluvili o křesťanství jako o jediné správné cestě... Pro mě byl Ježíš prostě člověk s velkým charisma, schopen vysílat důležité zprávy. Ale v průběhu století to bylo všechno překrouceno. Já v něco chci věřit, ale nebudou to vaši bohové v téhle bitvě. Věřím v boží zásah, v konkrétní věci, které je možné vidět. Ale které nepřicházejí nezbytně od nějaké ikonizované figury.

Přesto všechno, vzhledem k tomu, jakým způsobem jsi se dostal až sem, budeš věřit alespoň ve vzkříšení...

V to věřím absolutně. Vím, že mě probudila nějaká vyšší moc a řekla mi: "Hej, nebudeš to ty, kdo rozhodne, kam jít." Tohle byla nejjasnější zpráva ze všech, která mě pokořila. A ta pokora mi umožnila zase promlouvat svými písněmi.

Máš ponětí kdy budeme moci očekávat novou desku Depeche Mode? Jak začne?

Vím, že v téhle chvíli Martin píše. Já, Christian a Andrew jsme mluvili o možnosti strávit nějaký ten měsíc pohromadě a skládat. Chceme se dát do psaní a myslíme na desku Depeche Mode. Ale nemám v úmyslu vstoupit do studia s kýmkoli a nahrát desku před koncem příštího roku. Psaní je jedna věc, udělat desku Depeche Mode je úplně jiná zkušenost. Sotva jsem se z ní dostal (vybuchne v smích). Ještě nejsem připraven...



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


sinus :

1. října 2007, 17:28     

Jsem zvědav jak to Martovi a Davidovi pošlape na novém albu…Že by písně půl na půl ?


janruzicka.dmf :

1. října 2007, 19:12     

Bůh ví…Aby se třeba nepohádali,až ty písně budou vybírat…


sinus :

2. října 2007, 01:39     

Myslím že hádka neodmyslitelně patří do tvůrčího procesu DM ve studiu :). Je to něco co je žene dopředu asi… Ale neboj, on je Fletch nějak ukočíruje…;)


fan4dm :

2. října 2007, 09:40     

Super článek!
Jasně, že se budou hádat. :o) Oni (tedy hlavně Dave) se s tím ani v rozhovorech netají, ale zřejmě to je lepší než kdyby všechno dělali podle jedné vůdčí osobnosti. Přesně. Fletch je jistě „srovná“ a když bude nejhůř, jistě zasáhne třeba Daniel Miller. Myslím, že už je v minulosti mnohokrát taky porovnal.
Spíš se trochu obávám toho, aby další alba DM nebyla taková trochu „rozervaná“, když na ně budou psát písně oni oba. Přeci jen, pokud psal písně jenom Goráč, tak to samotné už bylo určitým příslibem toho, že výsledné album bude znít kompaktně, jako celek.


Šnek production :

2. října 2007, 21:17     

No, mě teda Dave se svejma ambicema dost děsí, protože si myslim že psát hudbu prostě neumí. Doufám že ho udržej v patřičnejch mezích! Myslim že čtvrtinovej podíl jako na PTA je maximum co může DM album ve zdraví přežít…a to ještě za asistence nějakýho génia jako byl Ben Hillier, kterej výraznou produkcí jakž takž zakryl rozdíly mezi písničkama.


trevor20 :

3. října 2007, 20:06     

jinak na rapidu už je ke stažení celé album davida hourglass


gregg :

3. října 2007, 20:47     

jinak na rapidu je i violátor


trevor20 :

4. října 2007, 22:03     

hele a co album black celebration????


sinus :

4. října 2007, 22:30     

Violator seženete za 260 Kč v originále např zde :

http://www.bon­tonland.cz/…-138077.html

A Black Celebration za 300 Kč třeba tady :

http://shop.de­peche-mode.cz/…_pro­duct.php?…

;)


wifi :

8. října 2007, 15:43     

člověk někdy nestíhá žasnout co se všechno děje ve studiu a zákulisí. jsem rád že i Depeche Mode jsou obyčejní lidi…:)


petras :

29. října 2007, 15:48     

tady je vic… podivej se na www.vsudebyl.cz

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků