Ben Hillier o svojí éře v Depeche Mode


Zatímco jméno producenta nového alba Depeche Mode je předmětem napjatého čekání fanoušků, máme ještě chvíli čas na ohlédnutí zpátky. Ben Hillier byl producentem jejich posledních tří alb, a stal se tak klíčovým mužem pro jejich aktuální zvuk. Nedávno poskytl rozhovor americkému magazínu pro hudebníky Tape Op, kde se nyní, s odstupem několika let, o svojí éře u DM rozpovídal...




Když ti zavolali Depeche Mode s nabídkou produkování alba Playing The Angel, byl jsi překvapený že oslovili zrovna tebe?

Překvapilo mě to. Předtím jsem nikdy nepracoval na vyloženě syntezátorových albech. Daniela Millera jsem znal už z dřívějška. Věděl, že mám vztah k syntezátorům, ale dělal jsem spíš na rockovějších věcech. Podle mě klíčovým prvkem pro ně bylo, že jsem vždycky do nahrávky zapracoval živé bicí. To bylo něco, co, Depeche Mode na nahrávkách moc neměli. Ovšem, jako zvukový inženýr jsem dělal i na taneční muzice, která je hodně o programování, což Daniel věděl.

Co od tebe očekávali?

Jednoduše řekli : "Tady máme tyhle písně. Myslíš že z nich můžeme poskládat dobré album?" No a ty písně byly fakt dobré, takže to byla hračka. Práce s Depeche Mode byla ze začátku trochu trnitá, protože jsou kapelou se zaběhlými zvyky. Ale byli snadno přístupní změnám. Dave Gahan začal psát svoje písně. Přinesl jich strašnou spoustu, ale nebyl si úplně jistý, které použít. Dal mi jich 15 nebo 16, a řekl prostě : "Vyberte s Martinem, které by se hodily na album. Vyberte co chcete." To bylo od něj statečné! Pomohlo to k vytvoření dobrého vztahu mezi mnou a Martinem.

Některé z Martinových písní byly už téměř hotové - třeba Precious. Za mě bylo demo skvělé. Nebyly tam bicí, takže jsme strávili dost času prací na nich, a trochu jsme stáhli dolů vokály. Ale akusticky to demo znělo opravdu dobře. Některé prvky bych tam asi nepoužil, jako syntezátory Nord Lead, nebo Access Virus. Trošku to dělalo ten zvuk naprogramovaný, ale řekl jsem : "Nepotřebujeme to měnit, tu píseň to nekazí. Potřebujeme jen dát tomu ten správný rytmus, a potřebujeme dát vokálům ten správný prostor." Zpívat Precious je poměrně těžké, protože tam do toho nesmíš jít naplno. Musíš udržet určitou jemnost, aby to fungovalo s textem. S Davidem jsme na tom pracovali, ale on je v tomhle výborný.

Píseň se zabývá rozvodem, a pocitem provinilosti vůči dětem - to je křehké téma...

Naprosto. To je v té písni důležité, a klíčové. Musíš to udržovat v intimní rovině, a nesmíš sklouznout k ostřejšímu projevu. Musí tam být něžnost. S Precious bylo cílem udělat z toho píseň kapely, ne jenom Martinův song. Písně, které psal David se nám opravdu líbily, a čekala je ještě dlouhá cesta, co se týče stylizace. Bylo naší úlohou ty písně přepracovat, a snažit se je zlepšit. Prostě dostat na povrch určité party, aby zazářily v plné kráse.

Jak jsi získal jejich důvěru, abys mohl pracovat na jejich písních?

Martin si svoje písně hodně střežil, alespoň v počáteční fázi byl pořád se mnou, protože jsme se ještě tolik neznali. Býval v určitém obranném postoji, ohledně svých písní. Dave byl ke svým písním také opatrný, takže jsme se museli ujistit, že bude s výslednou prací spokojený. To byl opravdu slušný výkon. Ale znamenalo to získání důvěry pro pozdější společné psaní. Martin měl tendenci nikdy ostatním nedávat svoje písně, dokud nebyly dokončené. To je pro producenta trochu zvláštní postavení, protože pak tam není příliš prostoru pro manévrování. Nemůžeš pak píseň úplně rozebrat, protože pak se může ztratit to skvělé, co v ní je. Naopak - být součástí tvorby písně může být opravdu vzrušující, můžeš tak získat i nové, zajímavé varianty.

Společně můžete vytvořit něco víc, než kdyby na písni dělal jen autor sám?

Přesně tak. A to bylo s Martinem složité. Jediná píseň, na které mě opravdu nechal dělat, byla John The Revelator, protože tu napsal ve studiu. Zkoušel nějaký kytarový akord, a měl v hlavě představu o písni. Přehrál mi to, a já povídám: "Skvělé, pojďme to rovnou udělat!", a šli jsme na to. Trochu jsem ho překvapil (smích). Asi čekal, že řeknu něco jako : "Udělej demo, a pak na tom začneme dělat!"

..Už nemohl dál střežit svojí myšlenku !

...Přesně! (smích). Musel jí pustit ven! A fungovalo to dobře. Na dalším albu, Sounds Of The Universe, jsme takhle udělali už víc písní. Finální verze Wrong zněla hodně rozdílně od původního dema. Bylo fajn, jak mezi námi rostlo tohle spojenectví. U alba Delta Machine už jsme dosáhli bodu, kdy mezi námi byla plná důvěra! (smích) Dělat s někým na písni, to už je hodně důvěrná věc. Když píšeš s lidmi písně, všechno stojí a padá na tom, jestli si navzájem sedíte nebo ne. Někteří moji přátelé jsou dobří autoři, a říkáme si, že bychom mohli zkusit dělat dohromady, ale nefunguje to, i když spolu dobře vycházíme.

Když v polovině 90.let opustil Depeche Mode klávesista a zvukový designér Alan Wilder, ztratili tak člověka, který vytvářel jejich zvukové krajiny. Takže teď se každý jejich producent na období nahrávání stává v podstatě členem kapely. Vytvářel jsi zvukovou vizi Playing The Angel?

Playing The Angel bylo trochu jako reakce na předchozí album - Exciter. To bylo hodně počítačové album, zcela elektronické. Všechno tam bylo specifické, kdežto já jsem chtěl něco, co nebude tolik napěchované digitálními zvuky. Chtěl jsem něco, co bude mít víc rockových či bluesových prvků. Dostat tam to vzrušení z živého hraní. Hodně často jsme na syntezátory živě hráli, místo toho abychom jen naprogramovali jejich zvuk. Nebo jsme použili rozličné druhy sekvencerů, či starých bicích automatů, protože jsem tam nechtěl mít něco, co zní jako softwarový sekvencer. Řekněme, že bych to celé programoval, dejme tomu v systému Logic. Všechno co bych v něm naprogramoval, by mělo stejný zvuk, protože funkce v tom programu mě tlačí určitým směrem. Chtěl jsem něco opačného - hudbu programovanou na bicích Akai MPC, ARP sekvenceru, nebo na něčem takovém. Jako bych byl s kapelou, kde budu mít bubeníka s určitým stylem, baskytaristu který bude hrát určitým způsobem spolu s ním. Dělali jsme to takhle na všech třech albech, jen jsme měnili způsoby. Chtěl jsem dělat méně čisté, mohutně znějící a otevřené nahrávky.





Na jejich Sounds Of The Universe DVD je několik vystoupení ze studia. Pozoroval jsem, jak velcí umělci Dave Gahan a Martin Gore ve skutečnosti jsou.

Jsou to fantastičtí umělci! Dave jako zpěvák, a Martin jako úžasný hudebník. Má perfektní cit. Můžeš strávit věky programováním nějakého zvuku, a pořád to není ono. Martin to jednou přehraje, a okamžitě je to přesně ono! (smích) V období Playing The Angel procházeli určitou krizí. Dave byl čistý, ale Martin nebyl. Doslova jsem cítil, jak si nebyli jistí, jestli někdy potom vydají další album. Martin vypadal, jako by dělal poslední desku. Ale dostal se z toho. Na dalším turné přestal pít, a stal ze z něj mnohem spokojenější chlápek. S Davidem jsou teď mnohem větší přátelé, než byli kdy předtím. Být úspěšným rockovým hudebníkem znamená být pod určitým tlakem, a oni to zvládají elegantně, jsou úplně v klidu. Myslím, že zabere nějakou chvíli, než se to naučíš. Každá mladá kapela, které všichni z okolí pořád říkají jak jsou skvělí, dopadne katastrofou! (smích) Zamotá ti hlavu, když vyrůstáš a všichni pořád tvrdí, jak jsi božský.

Při nahrávání občas nastaly momenty, kdy jsem nevěděl jestli spolu vůbec vydrží v jedné místnosti. Ale vydrželi! Rozhodli se zachovat jako profesionálové, a dělat to co je potřeba, což byla ta nejlepší věc co mohli udělat. Můj přístup k těmhle věcem byl naprosto jasný: "Podívejte, jsme tady abychom udělali nějakou práci. Chceme to dělat, a tak bysme měli. Všechny ostatní blbosti jsou přesně to co jsou - blbosti!" Mám sklony tohle prostě oddělovat. Nahráváme desku, a ostatní věci nehrajou žádnou roli.

Možná potřebovali právě někoho, kdo jim tohle řekne?

Přesně tak. Je to lepší než se zapojovat do politiky uvnitř kapely. Můžu říct z vlastní zkušenosti, že by to byla pěkná pitomost. Znají se navzájem od dětských let, chodili spolu do školy... Je to jako být zatažený do rodiny, kterou neznáte - nevíš co se dělo předtím, a jak to tam chodí.

Na Playing The Angel bylo u některých skladeb použité zkreslení zpěvu.

Do některých skladeb jsme chtěli dostat větší drive. Jak je Dave starší, má stále hlubší a drsnější hlas, což na předchozích albech neměl. Díky tomu dobře reagoval na zkreslení. Dave má skvělý rytmus a přednes, a my jsme to ještě zdůraznili, a tím jsme do písní dostali těžší, temnější náladu. Byla to jen otázka posunutí jeho hlasu o krůček dál. Trochu toho zkreslení nám dobře posloužilo, stejně jako jsme to udělali s některými údery a basy.

Zkreslení hlasu může být dvousečná zbraň. Dostanete sice větší agresivitu, ale také se tím zvuk ztenčí, a vokál může ztratit hloubku a působivost.

Ano, musíš s tím zacházet opatrně. Nikdy jsem nepoužil vyloženě zkreslený vokál. Vždycky mám po ruce původní track, který mi definuje obraz, jaký mám zachovat.

Na jaké náčiní jste nahrávali zpěvy pro Delta Machine?

Dave používal hlavně mikrofon Shure SM7 a předzesilovačem LaChapell 992, nebo Retro 176 či Urei LA-3 kompresorem. Obvykle držel mikrofon v ruce, aby mohl stát před reproduktory. Často používal otevřená sluchátka, podobně jako reproduktory. Mohl jsem tak udržovat nižší hlasitost reproduktorů, aby méně rušily mikrofon. Dave je mistrem ve vystupování s mikrofonem, a byl to pro nás logický způsob, jak ho nahrávat. U Martinem zpívaných věcí jsme měnili nastavení u každé písně jinak, například jsme použili AKG C12, nebo Korby KAT47. V písni The Child Inside jsme ho nahrávali v kachličkové místnosti, pokud si pamatuju správně - smísil jsem velký membránový mikrofon Korby s kontaktním mikrofonem, který měl omotaný okolo krku. Kontaktní mikrofon měl ten svůj zatlumený zvuk, jako by v tvé hlavě, a druhý mikrofon v místnosti zněl zase velmi živě, otevřeně. Hlavní ideou bylo získat opravdu znepokojující zvuk!



Delta Machine bylo třetí album, na kterém jsi dělal s Depeche Mode. Zdá se že si hodně oblíbili tvůj styl práce.

Jo, to doufám! Vím že se jim nelíbí, když sedí v místnosti a koukají na záda někoho, kdo je usilovně zaujatý monitorem počítače. To je vážně nuda. Nemám rád když je tvůrčí proces čistě klinická záležitost, kde se jen zabýváme programováním. Pokud sedím ve studiu s dobrými muzikanty, je každá minuta strávená editováním na počítači plýtvání časem, protože bys je měl nechat to udělat líp. Na posledním albu jsme se hodněkrát dostali do určité fáze písně, kdy jsme si řekli : "Víš co? Měli bysme začít znova. Jde to dobře, a zní to zajímavě, ale pořád tomu chybí jiskra. Uděláme prostě to, že začneme tu píseň od začátku, teď , když víme jak na to." Je to jako u kytarové kapely, která dohraje píseň, ale není to úplně ono, a tak to přehrávají znova. Výsledek je lepší, protože už to tím opakováním umějí hrát líp a líp, a je to mnohem podnětnější zkoušení. Jakmile jsme dostali pocit, že už příliš moc kombinujeme, zastavili jsme se, a začali znova. Hráli jsme ve stejné tónině, stejným tempem, takže všechno bylo vzájemně zaměnitelné, a nic jsme neztratili.

Takže, při prvním zkoušení jste prostě uspořádali aranže, a pak jste to stále přehrávali a přidávali různé nápady?

Buď takhle, anebo jsme prostě řekli : "Tahle věc v té písni se mi opravdu líbí. Teď tu píseň kompletně předěláme, ale tu věc v ní zachováme." To byl případ My Little Universe, z posledního alba. Demo nás dohánělo k šílenství, protože to pořád znělo jako nedokončená píseň, která však skrývala velký potenciál. Pořád se nám nedařilo, aby to znělo jako hotová píseň. Skončili jsme v Santa Barbaře, byl poslední den nahrávání, hodiny už tikaly, a zbývalo nám asi 6 hodin času. Řekl jsem : "Stvoříme to z ničeho...jako vesmír! Zachováme jen vokál, a tikot metronomu. Dave tedy nahrál skvělý zpěv, a já dál říkám : "Máte 45 minut, abyste si vybrali syntezátory" Martin si vzal jeden, já si vzal bicí automat, Christopher Berg a Ferg Peterkin hráli ostatní sekvencerové party. A jednoduše jsme jamovali asi 45 minut. Sedl jsem si, a nechal je vyzkoušet úplně všechno. Poslouchali jsme to s Davidem, a já si dělal poznámky. Pak jsem vzal úplně všechno co udělali, 1800 stop v Pro Tools. Bylo tam několik zvuků, které byly hned použitelné, a taky tam byl dvoustopý part co jsem si vyloženě zamiloval! (smích) . Posbíral jsem ty kousky které se mi hodně líbily, postavil to všechno okolo toho dvoustopého partu, a pak už jen dal pryč vše co mi tam nesedělo.

Ale to byla přesně ta "práce u počítače", namísto toho "vylepšování nápadu", o kterém jsi mluvil před chvílí?

Prostě jsem to tam hned viděl - to co je tam skvělé, i to co se tam nehodí, a to zažehlo v mojí hlavě ideu. Je to ta situace, kdy musíš následovat svojí inspiraci a musíš jednat rychle. Řekl jsem: "Teď jsem to tam slyšel, je to tak blízko, vím přesně co chci. Tyhle dvě stopy jsou všechno co potřebuju!". Měl jsem v hlavě ideu poskládanou ze zvuků, které předtím nahráli. Poté co jsem to udělal, výsledek inspiroval Martina k dalším činům, a zhmotnil to do struktury písně.




zdroj : Tape OP Magazine
thanks to : DM TV Archives Forum

-sin-



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


lee :

29. března 2016, 09:23     

Hilier byl fajn, ale doufám že čtvrté album už s nima dělat nebude. Změna prospěje.


arp2600 :

29. března 2016, 09:31     

Ten příběh o My Little Universe, jak zkušený producent zachránil bezmocné DM, to trochu smrdí. No ale ta píseň je zvukově tak nějak chaotická, tak to asi bude pravda :D


nic :

29. března 2016, 18:49     

ad MLU, vůbec jsem si tu píseň nevybavil, asi to nejhorší, co DM zplodili.


sin :

30. března 2016, 10:30     

Pár vybraných komentářů od Martina a Davida:


(Report, 2005):

Apropos, producent Ben Hillier. Proč zrovna on?

Martin: Tentokrát jsme opravdu potřebovali někoho, kdo bude supervizorem celého projektu, kdo bude pracovat uvnitř, ale jeho pohled bude směřovat i zvenčí. Chtěli jsme nějakého kápa, který by nás dokázal usměrnit, a vyždímat z nás to nejlepší.

Andy: Pak jsme si vytipovali pár jmen a Ben se v tom seznamu posouval stále výš, až se stal jasnou, jedinou volbou. A štastnou volbou. Je to nejen profesionál, ale i zapřísáhlý fanda elektronické muziky. A ještě něco – naši poslední dva producenti byli velkými fandy Depeche Mode, což někdy působilo kontraproduktivně. Ben má kapelu taky rád, ale střízlivě, s odstupem, což byla výhoda…


(telemoustique.be, 2008)

Martin: Na minulém albu (Playing The Angel) nastal trochu problém. Dave přinesl do studia patnáct písní, které nepoužil pro své sólové projekty, zatímco já jich měl oproti němu kurevsky málo. Dave si naivně myslel, že použijeme pro album Depeche Mode všechny kousky. Ale tady neexistují žádné dané kvóty, a tehdy nebylo reálné album Depeche Mode kde 50% písní bude Davidových a 50% mých. Dnes, při natáčení našeho nového alba Dave přinesl jen čtyři kousky, ale všechny byly použitelné. Myslím že bude moc rád, když využijeme všechny, ale ještě se to bude řešit.

Kdo má poslední slovo při případném konfliktu?

Martin: Vím že mám pověst diktátora. Ale pokud jsem diktátor, tak víc je oproti mě Ben Hillier. Dokáže říct co je dobré nebo špatné. Benovo stanovisko je pro nás důležité.


(goodkarma.fr, 2009)

Proč jste se rozhodli na novém albu pracovat opět s producentem Benem Hillierem?

Dave: To není poprvé, co pracujeme se stejným pruducentem na více albech. Například Daniel Miller, Gareth Jones, Flood...Tady vždycky byl důležitý faktor nějaké změny. Změna byla patrná mezi alby Violator a Songs Of Faith And Devotion, ačkoliv měly stejného producenta. Přichází to přirozeně – prostě kapela měla pocit, že ještě naše spolupráce neskončila. Při nahrávání tohoto alba celé to naše pracovní soukolí do sebe zapadalo mnohem lépe, než při albu Playing The Angel…Je to výborný producent, vždycky přijde s nějakými nápady a tím podpoří naši kreativitu.

Lze Bena Hilliera považovat za jakéhosi čtvrtého člena kapely, po odchodu Alana Wildera?

Dave: Pokud to budeme brát podle času který s námi trávil, tak ano. Ovšem, po hudební stránce, hlavní podíl tu má Martin. Taky jsem začal s psaním písní, a i nadále se angažuju při pracích ve studiu. Ben Hillier tady má hlavně roli člověka co stimuluje kapelu – v tomhle ohledu je jedna z klíčových postav co pomáhá Depeche Mode v poslední době růst.


Hynek :

31. března 2016, 00:44     

Povídání je to moc pěkné, ale… Hillier má určitě zajímavé postupy, dokáže vytvořit kreativní a přátelskou atmosféru, dokáže zajistit, že se DM ve studiu nenudí, a že je to baví. A možná ví něco o zvukové technice. Tím výčet pozitiv končí. Výsledky jeho produkce jsou spíš tristní. Když člověk poslouchá dema k PTA nebo SOTU, tak má trochu pocit, že ty věci vlastně Hillier zprasil (nejvíc asi Nothings Impossible). Zajímavé je, že se v podstatě považuje za odborníka na bicí, ale bubny jsou na té jeho trilogii asi nejslabším článkem.


sin :

1. dubna 2016, 12:22     

Takový můj sen je, že si jednou DM řeknou : "Tak, už jsme velcí kluci, vydali jsme tolik alb a máme zkušenosti, co kdybysme si tu desku udělali sami..." Proč by nemohli. Kdyby Martin vytvářel minimálně podobné „zvukové krajiny“ jako na MG, a zapracoval to do zpívaných písní, tak by to bylo skvělé.

Jo a ještě by mohli posadit Eignera za elektronické pady :) :)

Ale dopadne to samozřejmě tak, jak chtějí oni. Třeba to bude překvapení.

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků