30 let Depeche Mode - díl 4.


Závěr roku 1980 znamená pro Depeche Mode první jiskřičku naděje na vydání nějakého jejich songu. Na scéně se objevují dvě osobnosti, nadšenci do elektronické scény, které pro kapelu znamenají další postup v kariéře. Jedná se o DJe Steva Pearce, a zakladatele nahrávací společnosti Mute - Daniela Millera...






Boy George píše ve své biografii "Take It Like a Man" : "Crocs byl první klub, který proslavil Depeche Mode jako známé místní hvězdy. Stal se vyhlášeným centrem "výstřednosti", se všemi těmi novoromantiky a futuristy s namalovanými obličeji, pestrou směsicí návštěvníků, od týpků co si odskočili z kanceláře, přes futuristy v latexu s bíle nalíčenými obličeji a psími obojky. Po prvním koncertě před tímle publikem se kapele určitě ulevilo - ukázalo se že frontman Dave Gahan je jedním z nich.

V roce 1980 se na scéně objevuje mladý DJ Stevo Pearce, nadšenec do elektronické muziky, který několikrát navštěvuje Crocs právě v době, kdy tam měli svá vystoupení Depeche Mode. "Bylo to ve velkém otevřeném prostoru, bez nějaké výzdoby, až na velkou spoustu lidí a bar. Tehdy tam chodili hodně módně orientovaní lidé. Lidi, pro které bohužel oblečení a vzhled mělo větší prioritu než muzika. Lidi jako Spandau Ballet nebo Duran Duran mě štvali, protože si vybudovali velký úspěch na industriální scéně, ačkoliv vůbec nebyli součástí elektronické vlny - to byli přece Human League, Depeche Mode, Soft Cell, kteří hráli převážně na syntezátory, kdežto tohle byly v podstatě rokenrolové kapely ve vyparáděných ohozech."

DJ Stevo začínal v 16 letech, kdy si pořizuje zařízení "mobil disco", a začíná hrát electronic music/disco pravidelně každé pondělí v Chelsea Drugstore na londýnské Kings Road. Poté následovalo již regulérní hraní po nocích v Clarendonu v Hammersmithu. "Terorizoval jsem taneční scénu", směje se Stevo, "hrál jsem samé podivnosti jako Chrome, Throbbing Gristle, a vedle toho Kraftwerk či Yellow Magic Orchestra. A potom jsem šel do klubu Blitz, kde hráli Roxy Music a Bowieho, a bylo to tam celé teploušské se spousty make-upu. To byla scéna, ze které se vylíhlo New Romantics. V té době jsem byl ostře vymezený jen na hudební stránku věci, a cítil jsem, že je nesmírně důležité zbourat hudební hranice, a otevřít všechno různým možnostem. A pak to náhle všechno ničily noviny ve kterých se jako na běžícím páse objevovali jen ti lidé s hloupými účesy, což bylo pro mě neskutečně frustrující."

Po nějaké době jeho působení na scéně oslovuje Steva hudební magazín Record Mirror, aby sestavil výběr elektronické muziky, inspirovaný žebříčkem Futurist Chart z magazínu Sounds. Ačkoliv Stevo neměl příliš rád termín "futurismus", přeci jen sestavuje výběr z demosnímků, které mu začaly houfně posílat mladé začínající kapely. "Dostal jsem spoustu dobrého materiálu, takže jsem začal uvažovat dát to dohromady na kompilační album, a chtěl jsem na něm mít Depeche Mode" vypovídá Stevo.



Depeche Mode v té době nabízeli svá dema mnoha různým vydavatelstvím, avšak bez valného úspěchu. "Když jsme poprvé rozeslali své nahrávky, nedostali jsme prakticky žádnou odezvu", popisuje Fletcher situaci v roce 1981. "Ze Stiff Records nám poslali poměrně sarkastický dopis, který začínal něčím jako : Ahoj nadějné superhvězdy..."

Gahan: "Ano, Vince a já jsme chodili úplně všude, navštívili jsme třeba dvanáct společností za den. Naše poslední naděje byl label Rough Trade. Mysleli jsme si, že když vydávali některé dost špatné kapely, že bychom mohli mít šanci, ale dokonce i tam nás zamítli! Poslechli si pár pásek a pak řekli "Heleďte je to docela dobrý, ale prostě to není pro Rough Trade. Ale znám člověka kterému by se to mohlo líbit - rozjíždí si teď vlastní label. A ukázal na muže, který právě vešel do místnosti. Onen muž nás jedním letmým pohledem přelétl, a řekl jen otráveně : Yeeech!, a odešel pryč. Tehdy jsme si říkali co je to za starého mrzutého bastarda!"

Onen starý mrzutý bastard nebyl nikdo jiný než Daniel Miller, čerstvě zakládající label Mute.



Daniel Miller vzpomíná na své začátky, kdy začal poslouchat syntezátorovou muziku : "Bylo to v období 1968-71, kdy jsem studoval na Guildford Art School obor filmové a televizní tvorby. Vždycky jsem byl velký hudební fanoušek, a vyrostl jsem během velkého období rocku a popu v průběhu 60.let. Mezi lety 1964-68 došlo k hotové explozi těchto stylů. Avšak ko konci této dekády jsem začal být překrmený, a poněkud frustrovaný rockovou hudbou. Zdálo se mi, že už se tam nedá moc experimentovat, takže můj zájem se přesunul na dva žánry : free jazz a elektronickou hudbu. Začínal jsem objevovat německé kapely jako Can, Faust, Amon Düül, a o něco později Neu! a Kraftwerk. To co hráli mi připadalo úžasně originální a vzrušující. Vytvářeli nové zvuky, věci které jsem opravdu chtěl slyšet. Trochu jsem ohrnoval nos nad interprety jako Brian Eno, Roxy Music či David Bowie - mojí pozornost přitahovali Kraftwerk a Can. Rovněž jsem jasně cítil, že britská scéna často používala jejich nápady a přenášela je do popu. Teď zpětně si uvědomuju, že to bylo velmi chytré. Tehdy jsem ale přímo nenáviděl všechny ty britské progresivní rockové kapely - zajímal jsem se prakticky jen o německou elektronickou hudbu..."

Po nějakém čase stráveném prací DJe ve Švýcarsku se vrací do Británie právě na vrcholu období punku. "Punk mě zaujal, svojí energií a tím jaký v té době způsoboval rozruch. Po dlouhou dobu byli mladí lidé distancovaní od muzikantského světa, jelikož klasické nástroje byly drahé a k hraní bylo třeba hodně cvičení. Já si ale nikdy nemyslel, že hudba je jen o technicky precizních kytarových sólech, či o tom mít spoustu nákladných instrumentů. Punk přišel s takovou tou myšlenkou "udělej si sám", s improvizací, kdy jste mohli začít hrát bez větších nároků. Tohle myšlení proniklo i do elektronické scény - syntezátory se staly levnější a dostupnější. Punk rozpoutal určitou tvůrčí explozi, takže jsme tu měli britské kapely tvořící opravdu zajímavou elektronickou hudbu, jako Cabaret Voltaire, či Throbbing Gristle. Všechny tyhle faktory mě nakonec inspirovaly i k vytvoření něčeho svého - prostě jen tak pro legraci. Koupil jsem si jeden hodně levný synteátor a čtyřstopý rekordér a šel na to.

Miller tedy stvořil jednočlenný projekt "The Normal", a nahrál dva songy : Warm Leatherette* (inspirovaný novelou Crash od J.G. Ballarda) a T.V O.D. "Název The Normal jsem zvolil, protože jsem to nechtěl nějak moc mystifikovat, chtěl jsem aby to vyznělo spíš ironicky" vysvětluje Miller, který k vydání těchto songů zakládá vlastní nahrávací label s názvem "Mute".

"V novinách tehdy vycházelo spoustu článků o tom, jak si jednoduše nahrát svůj vlastní singl. Bylo to celkem jednoduché, a ani ne nějak moc drahé, vydat nějaké pokusné výlisky, takže jsem to udělal." Sám sebou jmenovaný šéf labelu nevěděl tou dobou nic o distribuci, a tak skončil v londýnském obchodě Rough Trade. Tento obchod se specializoval právě na punkové a nezávislé věci už od roku 1978, a postupně vyrostl v distribuční síť, pomáhající kariérám souborům širokého hudebního spektra - jako třeba Cabaret Voltaire, The Fall, či třeba reggae interperet Augustus Pablo. "Zašel jsem tehdy do obchodu, a řekl jim, zda by nechtěli pokusně vydat můj singl. Setkal jsem se za šéfem Geoff Travisem, a šli jsme do zadní části obchodu, kde pustil Warm Leatherette. Říkal jsem si : Bože můj!, protože jsem nebyl zvyklý poslouchat něco, co jsem sám udělal. Každopádně se to líbilo, a nabídli mi, že když je nechám to distribuovat, udělají mi 2000 výlisků."



Daniel Miller vzpomíná o dvacet let později na jeho první setkání s Depeche Mode: "Myslím že to bylo na podzim 1980, tou dobou jsem hodně spolupracoval s Rough Trade. Tehdy jsem měl nějaké problémy s obalem singlu Fad Gadgetta, a byl jsem v dost mizerném rozpoložení. Pamatuju si, že jsem šel za Scottem Pieringem, který tam měl zrovna nějakou partu příšerně vypadajících novoromatiků, a povídá mi : Poslechni si tohle, mohlo by se ti to líbit. Ani jsem si to moc neposlechl, musel jsem odtamtud vypadnout, na to jsem fakt neměl náladu."

Tak jako tak, Miller si svou první příležitost nechal ujít. Tím nechal dveře otevřené právě pro Steva Pearce, který oznamuje že se chystá rozjet svou vlastní nahrávací společnost Some Bizzare, a vydat dlouho plánovanou kompilaci "futuristické" scény. "Potkali jsme se s Depeche Mode v Bridge House, a hodili řeč o té kompilaci" vzpomíná Stevo. Vince Clarke se směje : "Byli jsme mladí a důvěřiví, a Stevo nám povídá něco jako "Jo, můžu vás dostat na turné jako support Ultravox!" což byl pro nás absolutní sen.



* pozn. překl : Millerovu píseň Warm Leatherette zařadil Alan Wilder do playlistu letošních Selected Events, a měli jsme ji možnost slyšet i v Praze v KC Vltavská.


pokračování příště



(zdroj: Depeche Mode Biography by Steve Malins)



-sin-

Celý seriál : 30 let Depeche Mode






    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků