Setkání s idolem

Má veselá příhoda se odehrála před mnoha lety a dodnes na ní vzpomínám s příjemným mrazením v zádech.

Psal se rok 1988 a k nám do Československa měla přijet věhlasná "syntezátorová" kapela Depeche Mode, což bylo v této pohnuté době opravdu nevídané. Naší hitparádě kralovaly hvězdy jako Michal David, Standa Hložek, Karel Gott,  a ted hostujeme takové hvězdy. Na ulicích se začaly rojit davy "černooděnců" více než jindy, jež bylo znamením, že se chystá velká kulturní událost - koncert Depeche Mode. Už pár dní jsem byl jako na trní, po dlouhých letech poslouchání ze starých škrčivých kazet, své idoly uvidím a uslyším naživo.

Následující ráno stupeň napjatosti a očekávání stoupl na nejvyšší míru. Dnes je ten den! Setkávám se s kamarády a jedeme směr Praha. Po příjezdu nás uvitá ta hustá atmosféra, která je cítit všude kolem. Nastupujeme do tramvaje a jedeme do Parku Kultury a Oddechu Julia Fučíka.

- "Sakra, kluci! Já zapoměl, že mám lístek na koncert schovaný u babičky!" řekl jsem mírně zděšeně.
-"To nám říkáš brzo, už jsme skoro tam",  řekli.
- "Mám babičku kousek odtud" a vystoupil jsem z tramvaje. U babičky jsem bušil na dveře jako smyslů zbavený a modlil se at je babička doma. Po chvíli se dveře otevřely a babička se ptá "To někde hoří?". Celý udýchaný jsem jí řekl, že si jdu pro lístek na koncert. "Tady ho máš" řekla mi s úsměvem a já pospíchal zpět za kamarády.

Jdu od babičky na zastávku tramvaje a koho to nevidím! Stojí tam menší štíhlý blonďatý "kluk" a vyjeveně se díval na jízdní řád. "Potřebuješ s něčím pomoci?" nabídl jsem se "Potřebuji se dostat ke Sportovní Hale" řekl. "To je náhoda! Já tam zrovna jedu" a dodal jsem "Taky na koncert?" a on "jasně! Jezdím skoro na všechny koncerty" řekl "Wow, to musíš mít dost peněz" on se jen usmál. zadíval jsem se na něj pozorněji a až potom mě to trklo! vypadá jako jeden člen kapely!. "Hele vypadáš jako Martin Gore!" řekl jsem mu "Pár lidí mi to už řeklo". Přijíždí tramvaj a my nastupuje. Cestou si povídáme o všem možném a skoro přejedeme zastávku.

Vystupujeme z tramvaje a můj spolucestující mi okamžitě zmizel z dohledu. Setkávám se opět s přáteli a čekáme až nás vpustí konečně do haly. Po vpuštění se prodírám co nejvíc dopředu a poštěstí se mi až do první řady. Koncert začíná a já nemohu uvěřit tomu co vidím! Ten kluk z tramvaje stojí na podiu a hraje na klávesy a na kytaru.
Toto je celý můj příběh, na který už v životě nezapomenu. Takové "koncertové" šílenství už jsem nikdy poté nezažil. Být tak blízko členu kapely je opravdu obrovská náhoda.