Příliš dlouhý a podivný výlet

Vydávám se na cestu, bude dlouhá
hledám místa pro další rány,
ptáš se mě, jestli jsem šťastná,
prosím, nenuť mě ke lhaní.

Držím směr a snažím se nespadnout,
neukážu lítost, budu trpět s hrdostí,
nebe se už uzavřelo nade mnou,
já se nikdy nestanu jeho součástí.

Našla jsem nový cíl,
víra ve vlastního ježíše mě vede dál,
opěvuje tohle mé utrpení
a já už zase klopýtám.

Utápím se v čase, vyčerpaná zoufalstvím,
osamělost co tíží k zemi,
proč nevím už od narození,
že tenhle řád světa pro mě není?

Jen pokud přijmu zákony, co kážou ostatní,
jen když budu stejně jednotvárná,
tak prosím ježíše, jež vzývám
ať mi ukáže cestu, která bude ta pravá. 

Zaslechl mé volání,
on jenž se o mne stará,
obrátil se však ke mně zády
ale má naděje už neuvadá.
Jsem pro něj jen další Kain,
další tvor co se nikdy nemodlí,
opovrhuje mou hříšnou duší a ví,
že strážnou ruku nade mnou držet nemusí.

Klidně se mi směje za zády
a do tváře háže lži,
obviňuje z nedostatku svědomí,
ale mou cestu nikdy nepřekazí.