Blažené Osamění

 Neumírej duše má

Půlnoc kostelní zvon krutě odbívá
pomalu vstupuje žár do mého nitra
nicméně času mi moc nezbývá 
určitě nezahlédnu světlo dnešního jitra.

Na hřbitově stojí rozbořený pomník
ponurá tma se vlídně v stínu
pouličních lamp klidně tiše skrývá.

V šeru se mihnul jen starý hrobník
kterak zírá jak v bolestech hynu
s předstihem už duši mou pohřbívá.

Až ráno slunce dopluje svou pouť 
k vrcholkům vzrostlých stromů
na tvou lásku budu vzpomínat
než se tělo mé navždy popel změní.

Sotva otevře náruč ohnivá poušť
nikdy nepoznaje polibek síly hromů
pak naposled snad budou usínat
mé horké rty v blaženém osamění.